Wray Herbert – Šalamounova (paradoxní) moudrost

Král Šalamoun, třetí vládce židovského království, je považován za vzor moudrosti a mudrcovského rozhodování. Říká se, že během jeho dlouhé vlády jeho radu vyhledávali lidé z velkých dálek. Ale pravdivou (a mnohem méně známou) skutečností je také to, že jeho osobní život byl plný špatných rozhodnutí a neovladatelných vášní. Měl stovky pohanských manželek a konkubín a také miloval peníze a chlubil se svým bohatstvím. Zanedbával výchovu svého jediného syna, ze kterého později vyrostl nekompetentní tyran. Všechny tyto hříchy a špatná rozhodnutí přispěly k pozdějšímu zániku království.

Psychologický výzkumník Igor Grossman z University ve Waterloo studuje povahu lidské moudrosti a používá tento příběh k ilustraci toho, co nazývá Šalamounovým paradoxem. Zdá se, že lidé často přemýšleji moudřeji o sociálních problémech ostatních lidí než o svých vlastních, i když není jasné proč nebo co se dá udělat pro vylepšení rozumného uvažování v osobním životě. Grossmann se pokouší na tyto otázky nalézt odpověď a tento týden na Mezinárodní Konferenci Psychologických Věd v Amsterdamu popisuje část jeho současné práce.

Grossman definuje moudrost jako pragmatické uvažování pomáhající lidem překonávat životní výzvy. Toto moudré uvažování vyžaduje překročení vlastní egocentrické perspektivy. To znamená uvědomit si limity vlastních znalostí, vzít na vědomí perspektivy ostatních a vidět proměnlivost okolností – to vše napomáhá komplexnějšímu porozumění sociálních situací. Grossmann chtěl prozkoumat tuto nápadnou asymetrii v moudrém uvažování. Chtěl také zjistit, jestli stárnutí přirozeně vede k moudřejšímu uvažování – jak je často předpokládáno – a jak může být moudrost vylepšena v každodenních situacích.

Nejprve chtěl prokázat, že Šalamounův paradox je skutečně běžným návykem mysli. Naverboval dobrovolníky v dlouhodobých romantických vztazích a část z nich požádal, aby si živě představili situaci, ve které je jejich partner podvedl. Druhá část si představovala jak je podveden jejich nejlepší přítel. Grossmann poté požádal všechny dobrovolníky, aby se zamysleli nad tím, jak by se jejich vztah (nebo vztah jejich přátel) do budoucna změnil. Měli také odpovědět na zhruba tucet otázek, které měly změřit míru moudrého uvažování: Potřebujete více informací a kontextu, abyste skutečně situaci porozuměli? Je pro Vás důležité hledat kompromis? Nakolik byste v takové situaci zvážili brali v potaz názory ostatních? Kolik různých budoucností si dovedete představit? A tak dále.

Grossman očekával, že subjekty prokáží více moudrosti, když budou uvažovat o situaci svých přátel, než když budou přemýšlet o situaci vlastní, protože budou od pocitu podvedení a zrady psychologicky vzdálenější. A to se také stalo.

Po prokázání převládající asymetrie v moudrém uvažování chtěl Grossmann zjistit, jestli je možné se egocentrickému uvažování vyhnout. Protože se zdá, že je rozumné uvažování spojeno s psychologickou oddáleností, měl tušení, že by klíčem mohlo být úmyslné distancování od situace. Aby to otestoval, opět použil scénář s nevěrou a opět jedna část dobrovolníků uvažovala o nevěře vlastního partnera a druhá část o nevěře partnera svých přátel. Tentokrát měla ale půlka každé skupiny přemýšlet z pohledu první osoby – zavřít oči a naprosto se pohroužit do kůže toho, kdo byl zrazen. Ať už se jednalo o jejich vlastní zkušenost, nebo o zkušenost přítele, měli se sami sebe zeptat: Proč se tak cítím? Jaké jsou mé myšlenky a pocity? Jiné subjekty se měly od události distancovat tím, že zaujaly perspektivu třetí osoby, i když se jednalo o ně samé: Proč se on, nebo ona takto cítí?

Distancování sebe sama dle očekávání snížilo asymetrii v moudrém uvažování. Ti kteří se distancovali od své vlastní zkušenosti se zradou uvažovali o konfliktech ve vztahu rozumněji, než ti kteří se ponořili do svých vlastních pocitů. Je to tak, ti kteří se distancovali od své vlastní zkušenosti byli k nerozponání od těch, kteří uvažovali nad situací přítele.

A co stárnutí? Platí čím starší tím moudřejší? Grossmann toto prozkoumal v dalším experimentu velice podobnému sebedistancovací studii. Naverboval jak staré (60 až 80) tak mladé (20 až 40) dobrovolníky a požádal je, aby uvažovali o jiném druhu osobního dilema – v tomto případě se nejednalo o nevěru, ale o zrazení přítelem, nebo členem rodiny. Stejně jako předtím dobrovolníci uvažovali buď nad vlastním zážitkem, nebo nad zážitkem někoho jiného a odpovídali na otázky posuzující jejich moudré uvažování v dané situaci.

Výsledky byly jasné a trochu překvapující. Navzdory častému předpokladu že zkušenosti přinášejí moudrost, byli starší a mladší dospělí v této studii v míře moudrého uvažování nerozpoznatelní – alespoň co se osobních konfliktů týče. Starší subjekty byly stejně náchylné k použití Šalamounova paradoxního uvažování a měly stejnou šanci stát se rozumnějšími, když praktikovaly distancování od situace. Takže moudrost není prostě jen výsledkem let zkušeností, ale zdá se, že je tvárná i ve starším věku.

(originální článek)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *