Jeremy Sherman – Větší poučení z Paříže

Islám začal existovat jako relativně slušné náboženství (na svoji dobu), zhruba stejně tolerantní, netolerantní a výjimky tvořící jako ostatní velká náboženství.

Ale stejně jako všechny morální kodexy a zásady, čím vášnivěji byl přijímán a čím více absolutistickým se stával, tím větší poskytoval ochranu zlému chování. U křesťanství a judaismu se to občas také stává. A vlastně každá vášnivě držená absolutní pozice bude dříve nebo později směřovat k horšímu.

Když vezmeme v potaz víceznačnost slov a různé lidské motivy, vždy lze najít způsob jak využít absolutní kodexy a principy pro obhajobu čehokoliv, co chceme. Lidé jsou v takových sebestředných interpretacích obzvláště vynalézaví.

To, co se stalo islámu, je to samé co se stane všem absolutním kodexům a principům: komunismus, libertarianismus, náboženství, spiritualismus, pravice, levice, militarismus, dokonce soucit – všechny mohou být zneužity k ospravedlnění špatného chování. Neexistuje způsob jak vytvořit absolutní kodex nebo zásadu, která nemůže být interpretovaná tak, aby odůvodnila zlé činy.

To je to větší poučení, ne cokoliv jiného co se týká specifického kodexu. Pointou není víra, která je držena, ale absolutistický způsob, jakým je držena.

A pokud se snažíme drženou víru nahradit něčím lepším (což je důvod, proč Islám vznikl), akorát tím celý cyklus restartujeme: přijetí, absolutismus, odůvodňování absolutismem, reakce nahrazením drženého kodexu dalším zdánlivě absolutním kodexem/zásadou.

Říkej tomu Pacmanův Syndrom. Zajdi s jakoukoliv zásadou až do absolutního extrému a zmizí z obrazovky na straně ctnosti a objeví se na druhé straně obrazovky jako neřest.

CSS18_thumb

Pokaždé když se rozhodneme že jsme jednou pro vždy nalezli onu Jedinou Absolutní Cestu a nacházíme se nyní konečně a zcela na straně ctnosti, jsme ve skutečnosti akorát připraveni vynořit se na druhé straně na straně neřesti.

Odkazuji se na Trumpa1Donald Trump, kandidát v amerických prezidentských volbách 2016. , známého svými výroky o tom, kdo je vítězem a kdo je poraženým. To není příliš daleko od interpretace věčné odměny v nebi pro Boží vítěze nebo věčného trestu v pekle pro Boží poražené.

Opět, zapomeň na jeho kritéria. Pointa není v kritériích, ale v zastávané absolutnosti, jako by nějaký člověk, strategie, kodex nebo zásada vždy zaručovali jistý úspěch.

Existuje vyhrávání a prohrávání, ne vítězové a poražení. Nic tě nepřiměje prohrát do takové míry jako myslet si opak.

Taoisté na to přišli před dvěma a půl tisíci lety. Lze to vidět v symbolu yin yang. Čistý yin (umírněná vnímavost) a čistý yang (pevná asertivita) jsou samy o sobě nebezpečné. Proto je v yangu tečka yinu a v yinu tečka yangu.

Nebezpečí vzniká když si vezmeš čistý yin nebo yang bez tečky opaku. Můžeš si myslet že více je vždy lépe, že umírněnost vždy vše ctnostně vyřeší nebo že asertivita vždy vše ctnostně vyřeší. Ale následování tvého přijatého extrémismu až za hranici extrému tě přivede ze strany ctnosti na stranu neřesti. A protože si budeš natolik jistý, že jsi věčným vítězem na straně ctnosti, ani si toho nevšimneš.

(originální článek)

 

Poznámky pod čarou   [ + ]

Jeremy Sherman – Chvála demotivaci

Snažíš se změnit jejich názor, ale nefunguje to. Na každý tvůj argument vytáhnou protiargument. Nikam to nevede. Je čas přestat se hádat, ale nějak prostě nemůžeš odejít.

Nemůžeš se přenést přes ztracenou příležitost, práci, partnera nebo přítele. Jsi motivován k tomu, aby ses je snažil získat nazpět, ale každé tvé gesto dává ještě více najevo, že už jsou pryč. A přesto nemůžeš ta zatracená gesta přestat dělat.

Je skvělé být motivován ke konání správné věci. Je hrozné být motivován ke konání špatné věci. Jelikož se okolnosti mění, bude se měnit i to, co je správné a špatné.

A kromě toho jen odhadujeme, co je správné a špatné. Když změníme náš odhad, změníme i naše chování, motivujeme se ke konání nové správné věci a demotivujeme se od konání staré, podle všeho špatné věci. Bez síly sebedemotivace se nemůžeš s klidem v duši přes něco přenést.

V naši společnosti úspěchu a opěvované motivace je ctnost sebedemotivace poněkud nedoceněna. Motivace zní dobře, demotivace zní špatně. Pleteme si demotivaci se stavem bez motivace, na mělčině, bez větru v plachet. To ale není demotivace. Ta nás zastavuje v našem úsilí dělat něco, co se snažíme udělat.

V naši společnosti úspěchu slyšíme protiargument, často z řad spirituálně založených lidí. Musíme od věcí upustit, k ničemu se nevázat, přestat lpět. Upouštění je demotivující. Ale vzácně nebo vůbec smýšlíme o upouštění jako o strategické demotivaci. Slyšíme o něm jen jako o obecném řešení. Upusť ode všeho.

Jsme zmateni tím, co je lepší, jestli upouštět, nebo být motivován, protože obojí vidíme jako konečně řešení. Vždy buď motivován, vždy ode všeho upouštěj.

Je to stejně prázdná rada jako „Vždy házej“. Házej co? V závislosti na tom co hodíš, se jedná o dobrou, nebo špatnou věc. V závislosti na tom k čemu jsi motivován, se jedná o dobrou, nebo špatnou věc.

Hodně psychologických rad nás mate z toho stejného zatraceného důvodu. Zaměňujeme nástroj za vzorec. Motivace je jen nástroj, nebo přesněji tah, podobně jako tah v šachách. Je vždy dobré táhnout s jezdcem? Samozřejmě že ne. Je vždy dobrým tahem být motivován, dělat vše naplno? Samozřejmě že ne. Záleží na tom, k jaké akci tě tvá motivace vede.

Proč bychom zaměňovali tah za jistý a časem ověřený vzorec? Myslím, že rozhodovat se o tom k jakým činnostem se motivovat a demotivovat je těžké a strašidelné hádání, které může selhat. Raději bychom o tom v našem nitru nebo s ostatními nediskutovali. Raději bychom tuto debatu ukončili vychvalováním tahu, který jsme si zrovna v dané situaci zvolili, jako by to byl vždy ten správný tah.

„No tak, nevzdávej to. Zůstaň motivován!“
„No tak, nelpi na tom. Nech to být a přijmi to!“

Nazývat tahy neutrálními jmény částečně pomáhá. Dva tahy jsou zmíněny přímo zde, motivace a demotivace. Buď opatrný na to, kam pomocí nich směřuješ a budeš se přizpůsobovat rychleji, pracovat produktivněji, dělat více správných věcí a více si to vše užívat.

(originální článek)

Jeremy Sherman – Překvapivé tajemství odhalování padouchů dříve, než tě dostanou

Sleduješ filmy a televizi, čteš beletrii, sleduješ politiku nebo máš rád drby? Pokud ano, tak jsi s velkou pravděpodobností celoživotním studentem Padouchologie, vědy, která studuje co dělá padoucha padouchem a zlého člověka takovým pitomcem. Zobrazit více

Jeremy Sherman – Jak nás morální zásady činí hloupějšími, část druhá: Synantonyma a mé přiznání k pokrytectví

Minulý týden jsem začal, ale nedokončil můj útok na morální zásady. Argumentoval jsem tím, že nás činí hloupějšími, ne chytřejšími. V jiném článku jsem se zaměřil na slova, kterým říkám synantonyma Zobrazit více

Jeremy Sherman – Synantonyma: Dvě slova, která popisuji jednu věc, ale nařizují dva opačné přístupy

„Nejsem tvrdohlavý, jsem vytrvalý.“

Řekové nám, hlavně skrze Aristotelovu rétoriku, odkázali nepřeberné množství pojmů pro řečnické prostředky a vztahy mezi slovy. Mým oblíbeným řečnickým prostředkem je chiasmus, opačný slovosled slov ve dvou jinak paralelních větách:

Nenech se milovat bláznem, nebo pobláznit milencem. Zobrazit více

Jeremy Sherman – Logický klam jménem Ad Laxus: zahnali tě do písku, ale to neznamená, že sami stojí na pevné zemi

Chceš tip na dárek pro někoho přemýšlivého? Zkus grafický román Logicomix. Je to nádherný příběh o smrti dva tisíce čtyři sta let starého snu o vybudování logického systému, který nespočívá na nestabilních základech intuitivních předpokladů. Hlavní postavou je Bertrand Russell. Přestože nakonec selže, jeho obrovská snaha přispěje k vynálezu počítače…

Zobrazit více

Jeremy Sherman – Jak nás morální zásady činí hloupějšími, část první

Morální zásady nadělají více škody, než užitku. Aplikujeme je, když se nám to hodí a často jen částečně. Fungují na špatné úrovni abstrakce a odvádějí naši pozornost od té správné úrovně. Jsem hluboce zaujat morálkou*, ale ještě nikdy jsem se nesetkal s morální zásadou, které bych mohl věřit…

Zobrazit více