Steve Pavlina – Smysl života, část první: Úvod

Jaký je smysl života? Proč jsme tady? Existuje Bůh, nebo ne? A pokud ano, jak vypadá? Které ze světových náboženství je to správné? Existuje posmrtný život? Jsme převážně fyzické, nebo spirituální bytosti?

Lidstvo s těmito otázkami zápolí po tisíciletí. Kvůli nim se bojovaly války. I přes to, že mnoho lidí ztratilo nad těmito otázkami hlavu (někdy obrazně, někdy doslova), dá se říci, že jsou velice praktické.

Za volantem

Způsob, jakým na tyto otázky odpovíme, nám poskytuje kontext pro všechno, co v našem životě děláme. Pokud přikládáme našim životům vůbec nějakou hodnotu, musíme se nad těmito otázkami dříve nebo později zamyslet.

Řekněme, že se tvůj život točí kolem cílů, projektů a činností. Stanovíš si nový cíl, jako třeba začít podnikat na internetu. Rozkouskuješ si jej na projekty jako napsat podnikatelský plán a spustit svoji webovou stránku. A poté tyto projekty ještě rozdělíš na činnosti – jít do banky a otevřít si podnikatelský účet, zaregistrovat si doménu. Dejme tomu.

Ale proč vůbec s takovým podnikáním začít? Jaký to má smysl? Proč si vybrat tento cíl před jakýmkoliv jiným cílem? Proč si vůbec stanovovat nějaké cíle?

To, co určuje, jaké cíle si (ne)stanovuješ, je tvůj kontext. Tvůj kontext je sbírkou tvých hodnot a přesvědčení. Pokud jsou tedy součástí tvého kontextu hodnoty jako bohatství a svoboda, nejspíše se budeš přiklánět ke stanovení cíle, jakým je třeba začít podnikat. Kdybys měl jiné hodnoty – jiný kontext – možná bys vůbec neměl nutkání si nějaké cíle stanovovat.

Nejdůležitější součástí tvého kontextu je tvůj souhrn přesvědčení o povaze skutečnosti, což zahrnuje tvá náboženská, spirituální a filozofická přesvědčení. Tvá přesvědčení o vesmíru z velké části určují tvé výsledky. Kontext určuje cíle. Cíle určují projekty. Projekty určují činnosti. Činnosti určují výsledky.

S jistým specifickým kontextem pro tebe bude nemožné dosáhnout jistých specifických výsledků, protože si nikdy nestanovíš cíle, které k těmto výsledkům vedou.

Tvůj kontext funguje jako filtr. Když se pohybuješ uvnitř nějakého kontextu, ztrácíš přístup k potenciálním cílům, projektům a činnostem, které leží mimo daný kontext. Například pokud je součástí tvého kontextu přesvědčení o tom, že kriminální činnost je špatná, pravděpodobně v budoucnu nebudeš vůdcem gangu organizovaného zločinu.

Kráčej v mých stopách

Následuje dlouhý osobní příběh, ale myslím si, že jej shledáš zajímavým. Pokud se rozhodneš si jej přečíst, chtěl bych, aby sis povšiml toho, jak se má přesvědčení (můj kontext) časem měnily a jak do velké míry ovlivnily mé výsledky.

Přes půlku mého života hledám kontext, který mi pomůže dosáhnout co nejlepšího možného života. Samozřejmě je to podivné pátrání, protože vyžaduje vyhledávání kontextu, zatímco jsem vždy v nějakém uvězněn. Jinými slovy, definice „nejlepšího možného života“ je také součástí jakéhokoliv kontextu, takže musím najít kontext, který tento termín definuje a zároveň poskytuje prostředky, kterými jej dosáhnout.

Toto pátrání začalo téměř náhodně, ale později jsem začal pátrat vědomě.

Svatozář

První polovinu mého života, až do věku sedmnácti let, jsem byl oficiálně pokřtěným katolíkem/křesťanem. Osm let jsem strávil na katolickém gymnáziu a poté jsem čtyři roky studoval katolickou střední školu. Byl jsem několik let skautem a získal jsem cenu Ad Altare Dei (ocenění udělované katolickým skautům, kteří se pravidelně účastní mší, pozn. překl.). Každý den jsem se modlil a všechny pravdy, které mě učili, jsem přijímal. Každou neděli jsem chodíval společně s moji rodinou do kostela. Celá má rodina a všichni moji přátelé byli křesťané, takže jsem nevěděl nic o žádných jiných vírách. Můj otec byl v mládí asistentem kněze a jeho bratr (můj strýc) je katolickým knězem. Jeden z mých bratranců je členem Campus Crusade for Christ (mezinárodní organizace, která šíří učení Ježíšovo, pozn. překl.). Na střední škole jsem docházel na nepovinné náboženské schůze a také jsem dobrovolně pomáhal, jak v rehabilitačním centru tak ve školce pro invalidní děti. Očekával  jsem, že budu katolíkem celý můj život.

Rouhačské zvěsti

Nicméně na konci třetího ročníku střední školy jsem zažil něco, co musím popsat jako probuzení. Bylo to jakoby se najednou aktivovala nová část mého mozku, která mě vystřelila do vyššího stavu vědomí. Možná to byl jen vedlejší efekt dospívání. Začal jsem otevřeně zpochybňovat přesvědčení, která mi byla od dětství vštěpována. Najednou mi už nestačilo slepě akceptovat vše, co mě kdysi učili. Začal jsem se ptát na mnoho otázek, ale našel jsem jen pár osob, které byly ochotny se mnou diskutovat. Většinou se o mých otázkách lidé odmítali bavit, nebo se začali bránit. Ale já byl pouze zvědavý, ne nepřátelský. V mé rodině diskuse o tomto tématu nepřipadala v úvahu, ale našel jsem několik učitelů s otevřenou myslí. Moje střední škola (Loyola High v Los Angeles) byla jezuitskou školou a jezuité jsou na kněze velice liberální.

Byl jsem ale zklamán. Přišel jsem na to, že se mnoho mých přátel a učitelů nikdy neobtěžovalo otevřeně a kriticky uvažovat o své víře, nehledě na jejich vzdělání a daleko bohatější životní zkušenosti. To mi ještě dodalo na pochybách. Myslel jsem si: „Pokud všichni slepě všechno přijímají a nikdo nic nezpochybňuje, proč bych tomu měl věřit?“ V průběhu několika měsíců mé pochyby dále narůstaly a tak jsem přesunul velkou část mé víry v katolickou výchovu do mého uvažování a do mých smyslů. Nakonec jsem upustil od celého kontextu náboženství, a protože jsem neznal žádné jiné vhodné kontexty, ze kterých bych mohl vybírat, stal jsem se ateistou.

Nastoupil jsem do posledního ročníku katolické střední školy jako sedmnáctiletý ateista. Ach, ta ironie. Nejprve jsem nevěděl, co čekat, ale brzy jsem začal shledávat kontext ateismu neuvěřitelné posilňujícím. Teď, když jsem se zbavil všech mých starých přesvědčení, jsem se cítil, jako by byla inteligence mého mozku o úroveň vyšší. Najednou jsem mohl přemýšlet jasněji a má mysl pracovala lépe. Také jsem se cítil, jako bych měl daleko větší kontrolu nad svým životem. Bez víry v Boha jsem přijal naprostou zodpovědnost za všechny výsledky v mém životě. Škola pro mě byl snazší než kdy jindy, přestože jsem se přihlásil na nejtěžší předměty, z nichž některé byly na úrovni vysoké školy. Byl jsem tak dobrý v matematické analýze, že mi můj učitel dával vždy speciální test, odlišný od zbytku třídy. Jednou se za mnou zastavil můj učitel fyziky a chtěl, abych mu ukázal, jak vyřešit obtížný příklad.  Protože mi obzvláště matematika a věda přišly příliš lehké, hledal jsem nové výzvy. Takže jsem třeba zkoušel vypracovat můj domácí úkol na čtvereček papíru 2,5 cm x 2,5 cm, nebo jsem jej řešil voskovkou na zadní stranu obalu od cereálií, nebo jsem vybarvoval polární grafy a vytvářel tak z nich umělecká díla. Lidé si o mně mysleli, že jsem blázen, ale já se snažil zabavit, protože samotné příklady už nebyly žádnou výzvou. Nemůžeš skutečně říct, že jsi žil, pokud jsi nikdy nedělal matematickou analýzu voskovkou. :)

Netajil jsem se tím, že jsem ateista. V hodinách náboženství jsem si vždy jen zopakoval látku potřebnou pro úspěšné splnění testu, když v něm ale byly eseje s otevřeným koncem, tak jsem je psal z pohledu ateisty. Jsem vděčný za to, že byli jezuité natolik liberální a tolerovali mé chování. Za to před nimi musím smeknout.

Má rodina z toho nebyla příliš nadšená, obzvláště když mi začínalo do schránky docházet předplatné časopisu Americký Ateista (byl jsem dobrý v brzkém odchytávání příchozí pošty). Ve škole se mi ale dařilo natolik, že si neměli na co stěžovat. Stále nechtěli otevřeně reagovat na mé otázky, i když bych to uvítal. Pořád mě nutili chodit do kostela, což jsem toleroval, protože jsem věděl, že se stejně za rok odstěhuji. Postupně jsem si přesedl do jiné části kostela a vždy jsem v průběhu kázání vyklouzl zadním vchodem. Šel jsem na procházku a vrátil jsem se těsně před koncem. Jednou ale skončila mše dříve, než jsem čekal a vrátil jsem se příliš pozdě. Moje rodina už stála u auta a viděla, jak jdu po ulici. Jejda! Odjeli beze mě. Místo toho, abych šel dvě míle pěšky domů, jsem zůstal celý den venku a vrátil jsem se až o půlnoci. Kromě svateb a pohřbů to bylo naposledy, co jsem šel do kostela.

I přes tyto konflikty byl můj závěrečný rok na střední škole tím nejlepším vůbec. Skvěle jsem zvládl všechny předměty a přijali mě na šest vysokých škol se zaměřením na výpočetní techniku: Cal Tech, UCLA (částečné stipendium), UC San Diego (plné stipendium), UC Berkeley, Carnegie Mellon, a Harvey Mudd.

Vybral jsem si UC Berkeley, protože v té době byl jejich vzdělávací program výpočetní techniky nejlépe hodnoceným v zemi. Byl jsem velmi šťastný že jsem se odstěhoval a konečně bydlel sám. Na podzim roku 1989 jsem se přestěhoval do Berkeley a bydlel jsem na koleji.

A potom se to nějak zvrtlo.

Jídáš

V Berkeley byl můj ateistický kontext dále prohlouben. Už jsem nebyl obklopen pouze katolíky, takže jsem potkal mnoho zajímavých lidí se širokou škálou přesvědčení. Rychle jsem si našel mnoho nových přátel, kteří byli velmi inteligentní a někteří z nich byli otevření diskusi o povaze skutečnosti. Myslím, že má katolická výchova byla jako napjatá pružina. Jakmile jsme opustil prostředí, které tuto pružinu drželo napjatou, byl jsem vystřelen na opačný konec spektra. Ale až příliš daleko. Zbavil jsem se nejen mých starých náboženských přesvědčení, ale zároveň s tím i celého konceptu morálky. Byl jsem jako ten chlápek z příběhu Marka Twaina „The Facts Concerning the Recent Carnival of Crime in Connecticut„, příběh o muži, který zabije své svědomí.

Začal jsem se vystavovat věcem, které byly opakem mé výchovy. Ztratil jsem veškerý zájem o školu a chodil jsem tam jen velice zřídka. Titul mě už přestal zajímat. Téměř každý týden jsem chodil na pařby a vždy jsem toho hodně vypil. Jednou jsem měl asi 14 drinků za sebou a probudil jsem se bez vzpomínek na to, jak jsem se dostal do postele. Musel jsem se ptát mých přátel, abych dal dohromady události minulé noci. Dodnes jsem si jistý, že jsem vypil více alkoholu do 21 let, než potom (a to je mi teď 34).

Také jsem začal krást v obchodech, hodně. Poprvé jsem to udělal jednoduše proto, že to bylo něco, co jsem ještě neudělal a ani jsem to jako katolík nesměl udělat. Bylo to jako úkol na seznamu, který jsem si musel odškrtnout. Ale brzy jsem začal být závislý na tom adrenalinovém pocitu, a tak jsem to dělal znova a znova, až jsem kradl několikrát denně.

V podstatě jsem si nikdy nenechal to, co jsem ukradl. Většinou jsem ukradené věci rozdal ostatním lidem, nebo jsem je prostě hodil do koše. Asi po měsíci prvního semestru jsem byl zatčen. Čtyřměsíční podmínka. Na týden jsem toho nechal a poté jsem se do toho pustil znova, teď jsem byl o trochu opatrnější. Týden po konci podmíněného trestu jsem jsem byl opět zatčen a vyvázl jsem s čtyřiceti hodinami veřejně prospěšných prací. Ty jsem splnil a ihned poté jsem se vrátil zpět ke kradení. Ještě více jsem vylepšil mé metody, takže bylo daleko těžší mě znova chytit. Několikrát to bylo o fous, ale to mi jen dodalo více sebevědomí.

Navykl jsem si na toto chování tak, že jsem kradl bez hnutí brvou. Beze strachu. Takže jsem musel navyšovat dávku. Nejprve jsem si stanovoval malé cíle, jako například kolik velkých čokoládových tyčinek dokážu najednou nacpat do mých kapes (13), nebo třeba ukrást v jeden den ze studentského obchodu všechny lahvičky se zmizíkem  (přes 50 lahviček). Potom jsem všechny tyčinky a zmizíky rozdal ostatním studentům.

Ve škole se mi moc nedařilo a tak jsem byl podmínečně vyloučen. Tohle obvyklé dělají, když se nedostavuješ na hodiny. Nemůžu ale říct, že mě to tehdy příliš trápilo.

Nicméně věci šly od desíti k pěti, když jsem potkal jiného studenta, který na tom byl s morálkou zhruba stejně jako já. Rychle jsme se stali přáteli. Přestal jsem (riskantně) krást v obchodech a společně jsme naplánovali a provedli loupež o dvou lidech, kdy existovala jen malá pravděpodobnost, že nás chytí. Fungovalo to stále znova a znova, začali jsme inkasovat značný obnos peněz. Abychom na sebe neupoutali pozornost a nenavštěvovali pořád ta samá místa, rozšířili jsme náš okruh loupeží do téměř stomílového okruhu kolem Berkeley, od San Fransico po Sacramento a Fresno. Zhruba během roku naše loupeže nabývaly na hodnotě, až jsme se pohybovali v rozsahu zločinné krádeže (v té době to byla každá krádež nad 400 dolarů). Myslím, že náš rekord za jeden víkend byly věci v hodnotě asi 2400 dolarů.

To jsem neměl dělat

Nakonec jsem byl chycen, tentokrát za zločinnou krádež. To nebylo dobré. Před uvězněním jsem se dozvěděl, že vzhledem k mým předchozím přestupkům mě čekají dva roky ve vězení, pokud budu odsouzen. To nebylo vůbec dobré.

Aby to bylo ještě lepší, byl jsem uvězněn v Sacramentu, 2 hodiny cesty autem od Berkeley. Ale můj parťák se už nemohl poflakovat kolem a riskovat, že jej taky chytí, takže odjel zpátky. Seděl jsem v okresní věznici a čekal, než mě identifikují. Při kradení jsem u sebe nikdy neměl občanku a policii jsem uvedl jedno z mých mnoha falešných jmen. Samozřejmě mi nevěřili, takže jsem musel dřepět v cele než podle mých otisků zjistí, kdo jsem.

A taková byla moje situace, devatenáctiletý mladík uvězněný v neděli Superbowlu 1991. Očekával jsem, že na dva roky přijdu o moji svobodu.

BUM!

To byl zvuk toho, jak na mě dopadla skutečnost. Prvních několik hodin jsem byl v šoku a nebyl jsem schopný pořádně přemýšlet. Možná to bylo tím oranžovým oblečením. Když jsem kromě sezení neměl po neurčitou dobu nic na práci, začal jsem se opět sám sebe ptát na ty velké otázky. Co jsem tam sakra dělal? Byl jsem to opravdu já?

Ale nyní byly mé odpovědi hodně odlišné. Uvědomil jsem si, že tento kontext byl úplně špatný. Odevzdal jsem se faktu, že budu muset strávit dalších několik let ve vězení, ale také jsem věděl, že jsem se trvale změnil a že toto období mého života právě skončilo. Dva roky v base… to bude tvrdá lekce. Aspoň jsem se poučil. Ještě jsem neměl nový, náhradní kontext, ale aspoň jsem zasadil jeho první semínko. Uvědomil jsem si, že budoucnost bude lepší, nehledě na to, jak špatně to všechno tehdy vypadalo. Věděl jsem, že se časem zotavím a odrazím se od dna. Mohlo by trvat několik let, než bych se opět postavil na nohy, ale s jistotou jsem věděl, že to přežiji. I když bych to tehdy tak neoznačil, byl to moment, kdy jsem jsem v sobě poprvé vnímal myšlenku osobního rozvoje. Ta myšlenka říkala, že bez ohledu na to, jak špatně se věci nyní jeví, mám dost prostředků k tomu, abych se přes to dostal a rostl a vybudoval si v budoucnu lepší pozici. Ta myšlenka byla vším, co jsem tehdy měl, ale stačilo to k tomu, abych svoji situaci mohl zvládnout.

O tři dny později jsem byl propuštěn. Podařilo se jim mě identifikovat. Bylo mi sděleno datum soudu a poslali mě pryč s obviněním ze zločinné krádeže. Bylo to někdy kolem západu slunce. Nejprve jsem jsem se procházel kolem budovy Capitolu a zahrad v Sacramentu a užival jsem si čerstvý vzduch a vědomí toho, že mi zbývá  ještě alespoň pár měsíců svobody. Pobyt v cele byl neskutečně nudný, a to jsem byl jen v okresní věznici a ne v opravdovém vězení. Bohužel jsem se ale musel vypořádat s důležitějším problémem. Byl jsem bez občanky, měl jsem u sebe jen 18 dolarů a musel jsem přijít na to, jak se dostat do 120 mil vzdáleného domova. Naštěstí jsem byl schopen jet nočním autobusem do Oaklandu za 16 dolarů a odtamtud mě už můj (ex)parťák odvezl domů.

Po návratu do mého bytu jsem ve příchozí poště našel dopis z UC Berkeley, který mi sdělil, že jsem byl  ze školy vyloučen. To dělávají, když tvůj počet kreditů není vyšší než nula.

Rozbitý rám

Následujících několik měsíců jsem měl během čekání na soud tak trochu depresi. Nic moc jsem nedělal. Hodně jsem spal, chodil jsem na dlouhé procházky a hrál jsem spoustu her. Je těžké si stanovovat cíle, když očekáváš, že budeš nějakou dobu ve vězení.

Časem jsem si obstaral právníka a setkal jsem se s ním, abychom prodiskutovali můj případ. Než jsem mohl něco říct, spustil: „Takže, prošel jsem si váš případ, a protože je to vaše první porušení zákona, jsem si celkem jistý, že to dokážu usmlouvat na krádež jako přestupek, takže byste musel pouze vykonat několik hodin veřejně prospěšných prací, pokud nebudete bránit žalobě. Vycházím dobře s právníkem zastupující okres, takže jsem si docela jistý, že na to přistoupí. Silně doporučuji, abyste na líčení nešel, protože důkazy proti vám jsou nevyvratitelné, načapali vás přímo na místě činu.“ První porušení zákona? Cože? Můj mozek byl ihned zaplněn myšlenkami jako: „Proč si myslí, že to je můj první zločin? Neví o mých předchozích přestupcích? A pokud si myslí, že se jedná o první porušení zákona, bude si to myslet i zbytek soudu? Měl bych ho opravit?“ Po krátkém přemítání jsem se rozhodl, že bych měl raději zatraceně držet ústa. Mohlo by se mi to vymstít, ale také existovala šance, že by mě to mohlo zachránit. Říkal jsem si, že na mě přinejhorším bude právník naštvaný. Ale nejlepší možný výsledek byl příliš lákavý na to, abych se o něj aspoň nepokusil. Krádež nad určitou hodnotu byla zločin, pod ní pouze přestupek. Musel jsem to risknout. Riskování bylo samozřejmě něčím, co jsem znal až moc dobře.

O několik týdnu později jsme šli k soudu. Měl jsem v plánu být zticha a mluvit jen tehdy, když to bylo naprosto nutné. Před soudní síní jsem si prošel informace o mém případu. Skutečně se jim povedlo mě identifikovat, ale měli uvedeno i mé falešné jméno. Žádné předchozí přestupky tam nebyly uvedeny. Hádám, že někdo neudělal svoji práci pořádně a vyhledával přestupky z minulosti pod mým falešným jménem, i když můj případ byl u soudu s mým skutečným jménem. Lidská chyba? Chyba počítače? Kdo ví? Tak či tak to byla velká chyba.

A to se mi potvrdilo, když jsme se dostali do soudní síně (místo, které mi bylo čím dál známější), soud byl přesvědčen, že to byl můj první zločin a tak jej i posuzoval. Přiznal jsem se a nebránil jsem se obvinění z přestupku krádeže a trestu 60 hodin veřejně prospěšných prací. Vykonal jsem je, jako by to byl sen, protože jsem věděl, že to mohlo být 17 520 hodin.

Točila se mi hlava. Co se to právě stalo? Následující dva roky byly opět mé.

Je čas opět budovat

Brzy jsem se přestěhoval zpět do L.A. a našel jsem si nezajímavou práci prodejce v obchodě a po práci jsem docházel na několik hodin nezajímavého vyučování. Měl jsem za posledních pár let už dost vzrušení, takže jsem si na chvíli chtěl užívat prostého života, neupoutávat na sebe příliš pozornost. Spojil jsem se s mými starými přáteli ze střední školy, kteří nyní chodili na UCLA (University of California, Los Angeles) a občas jsem za nimi chodíval do jejich klubovny, od pařeb jsem se ale držel dál. Hodně jsem hrál frisbee golf, tennis a počítačové hry (obzvláště dobrodružné hry od Sierry, které byly v devadesátých letech populární). Snažil jsem se žít velmi jednoduše. Strávil jsem mnoho času analyzováním mých zkušeností z Berkeley, chtěl jsem tomu všemu porozumět, abych se náhodou opět někdy nevydal tou samou cestou. Ale všechny tyto myšlenky jsem si nechával pro sebe.

Věděl jsem, že mě čeká mnoho osobní rekonstrukce, ale také jsem věděl, že se už nemůžu obrátit. Morálka a přesvědčení, podle kterých jsem vyrůstal, byly zničeny, ale žít bez svědomí také nebylo očividně dobrou možností. Musel snad člověk věřit v Boha, aby mohl dodržovat etiku?

Uvědomil jsem si, že navzdory tomu, jak negativní se mé zážitky zdály, mě také změnily k lepšímu. Díky tomu, že jsem si tím prošel, jsem odemkl jednu moji část, která ve mně předtím dřímala – moji odvahu. Přestože jsem udělal hodně hloupých věcí, musel jsem na to mít hodně odvahy. Znova a znova jsem se učil jednat bez ohledu na strach. A to ve mně zůstalo. Protože jsem už jednou čelil hrozbě vězení, jakékoliv jiné selhání, které by mělo za následek něco menšího, mě už neděsilo. Do dnešního dne nade mnou nemá strach ze selhání žádnou moc. Prostě si vždy řeknu: „Pokud mě to nedostane do vězení, jak špatné by to mohlo být?“

Samozřejmě jsem se musel naučit tuto odvahu ovládat nějakým smyslem pro morálku a selským rozumem. Takže jsem během roku mé tiché sebereflexe přetvořil můj kontext tak, že jsem si vytvořil moji vlastní etiku, podle které jsem se měl řídit. Místo toho, aby byla založena na náboženství, jsem ji vybudoval více humanisticky, implementoval jsem do ni hodnoty jako upřímnost, integrita, pokora a férovost. Byl to úmyslný a vědomý proces mé osobní rekonstrukce, který trval ještě několik dalších let. Ale i během roku 1991-92, když jsem s ním začínal, mi dodal aspoň nějakou stabilitu a postupně se stával v té době mým nejvíce posilňujícím kontextem. Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si že odvaha, kterou jsem v sobě rozvinul, mi při chytrém použití  bude velkou pomocí.

Byl jsem připraven na novou výzvu.

Beze strachu

Na podzim roku 1992 jsem se rozhodl nastoupit zpět na vysokou školu do prvního ročníku. Tentokrát jsem šel na Cal State University, Northridge (CSUN). Jejich program výpočetní techniky nebyl během několika let nějak změněn, takže se stačilo jen přihlásit a vzali mě. Ve dvaceti jedna letech jsem se přestěhoval na kolej.  Ale už jsem nebyl tím samým člověkem, jako v osmnácti letech. Stále jsem byl ateistou, ale nyní jsem měl sbírku silných osobních hodnot, kterými jsem se nechal vést. Chtěl jsem vidět, čeho jsem schopen a jak mi mé nové hodnoty mohou pomoci, obzvláště integrita. Žádné podvádění, žádné kradení, žádné pití alkoholu. Tentokrát jsem to bral hlavně jako stanovování cílů, práci a motivaci. Moje odvaha byla mým novým zdrojem energie, ale tentokrát jsem ji pevně držel na uzdě. Mí přátelé z Berkeley mi kdysi řekli: „Kdybys všechnu tu energii co vkládáš do kriminální činnosti dal do studia, měl bys nejlepší známky.“

Věděl jsem, že můžu mít nejlepší známky. Zvládl jsem to už na střední škole i v pokročilých předmětech. To pro mě ale nebylo dostatečnou výzvou. Takže jsem zvýšil laťku a během prvního semestru jsem si chtěl vzít 31 unitů*  (asi 10 předmětů). Průměrný student si během jednoho semestru vezme 12-15 unitů. Bohužel mi má děkanka fakulty výpočetní techniky dodatečné unity neschválila. Myslela si, že buď žertuji, nebo že mi přeskočilo. Přemluvil jsem ji z 18 unitů na 25, a přesto se spíše domnívala že si z ní střílím. Takže jsem si na škole vzal 25 unitů a přihlásil jsem se ještě na dalších 6 unitů mimo kampus, což dávalo dohromady 31 unitů. Bylo to proti pravidlům, protože se schválení dodatečných unitů týkalo i těch mimo kampus, ale nenechal jsem se zastavit nesmyslnou byrokracií.

Studoval jsem time management a naučil jsem se využívat mého čass efektivně. Všechny předměty jsem absolvoval s nejlepším výsledkem a záznam o mých známkách jsem ukázal děkance. Nyní jsem se dožadoval 39 unitů pro druhý semestr. Tentokrát nebylo těžké získat její souhlas, ale myslím, že se mě při odchodu trochu bála. I druhý semestr jsem zvládl skvěle. Potom jsem v létě roku 1993 na smlouvu o dílo pracoval na plný úvazek jako programátor her a také jsem se stal vegetariánem. Žádná letní škola. V mém třetím a posledním semestru jsem si přidal druhé zaměření na matematiku (což nebylo těžké, protože mnoho předmětů bylo zároveň i součástí mého prvního zaměření na výpočetní techniku). Vzal jsem si 37 unitů  a během toho jsem pracoval na plný úvazek. Absolvoval jsem s téměř perfektním výsledkem a každý rok jsem obdržel cenu jakožto nejlepší student výpočetní techniky. Dva diplomy ve třech semestrech.

Tato zkušenost mě přiměla více si vážit síly kontextu. Jako katolík bych se o takovou věc ani nepokusil. Nikdy bych si nestanovil takové cíle, jaké jsem si stanovil. Nejsem si jistý, jestli někdo dokáže porozumět tomu, jak rozdílně vypadá skutečnost z různých kontextů, pokud ten svůj ještě nikdy nezměnil. Pokud gmsi ponecháš oslabující kontext, může to naprosto ochromit tvoji schopnost vypořádat se s různými životními výzvami, nehledě na to, jak moc se snažíš (pokud se vůbec snažíš).

Rok po absolvování jsem založil Dexterity Software, seznámil se s mojí budoucí manželkou a pokračoval jsem v průzkumu různých systému přesvědčení. Nyní jsem to ale dělal vědomě. Pokud dokáže jeden kontext otevřít dveře k nevyužitému potenciálu, co dokážou jiné kontexty? Existuje lepší kontext, než můj stávající? Mé zkušenosti z Berkeley a CSUN byla naprosto opačné a já věděl, že to bylo kvůli mým rozdílným systémům přesvědčení. Jedna „víra“ mě málem dostala do vězení, druhá mi dovolila využít mého vnitřního potenciálu, o kterém jsem do té doby ani netušil. Musel jsem se o tom dozvědět více.

Během dalšího desetiletí jsem experimentoval s agnosticismem, různými novo-věkovými systémy přesvědčení, buddhismem a s dalšími systémy. Dokonce jsem na pár měsíců vyzkoušel scientologii, jen abych věděl, jaké to je. Chtěl jsem vyzkoušet mnoho různých kontextů zevnitř a poté několik kroků odstoupit a porovnat jejich silné a slabé stránky. Kvůli tomu byl můj život v mnoha ohledech nestabilní, ale také jsem díky tomu zažil obrovský růst.

Byl jsem jako kuchař, který zkouší různé ingredience a snaží se zjistit, který recept přesvědčení vede k tomu nejlepšímu životu. Opět platí, že definice „nejlepšího života“ je součástí samotného receptu, takže i mé porozumění smyslu života bylo neustále obměňováno.

Mnohokrát jsem zjistil, že mě můj nový kontext brzdí a že mé výsledky klesají. Jindy byl můj nový kontext více posilňující a tak jsem vystřelil směrem dopředu. Z dlouhodobého hlediska, kdy jsem přijímal nová posilňující přesvědčení a zbavoval se těch oslabujících, se můj život ve všech ohledech zlepšil. V minulém roce byla má přesvědčení poměrně stabilní a rok 2005 byl mým nejlepším vůbec.

Flexibilní

Naše přesvědčení jsou jako čočky. Pomáhají nám vidět věci, které bychom jinak neviděli, ale také nám mohou zablokovat pohled na některé části skutečnosti. Dle mého je studium těchto čoček – systému přesvědčení – velkou součástí osobního rozvoje. Existuje nekonečné množství čoček, takže hledání nikdy nekončí. Nicméně čím více čoček zblízka prozkoumáš, tím více porozumíš povaze skutečnosti a tvé roli v ní.

Ještě jsem nezažil organizovaný systém přesvědčení, který by nebyl nějakým způsobem oslabující. Problémem je, že všechny systémy mají pevně danou perspektivu. Pokud se díváš na skutečnost z právě jedné perspektivy, vnímáš jen to, co zachytíš svými čočkami, ne samotnou, skutečnou realitu. Čím neflexibilní a přísnější je tvá perspektiva, tím více detailů ti unikne (těch detailů, které svoji perspektivou nezachytíš, ale ostatní ano) a tím méně můžeš využít svého potenciálu.

Mé stávající „náboženství“ vidím spíše jako pole, než jako pevně daný bod. Je multi-kontextuální. Snažím se nahlížet na skutečnost z několika různých perspektiv zároveň. Nejprve to bylo znepokojující a těžko se mi stanovaly cíle, ale stálo to za to, protože mi to v mnoha věcech udělalo jasno. Začal jsem vidět vzorce, dokázal jsem si představit, kam různé perspektivy (moje i perspektivy ostatních) směřují. Stejně jako si dovedeš představit, kam tě asi zavede život kriminálníka, tak můžeš také trochu porozumět tomu, kam tě zavede víra v určitého Boha a jaká bude ta cesta v porovnání s ostatními možnostmi. Je to komplikované, protože neexistují žádné pevné body které by značily start a cíl. Existuje pole možností vedoucí k poli potenciálu. Například zločinný život může začít a skončit mnoha způsoby, ale stále můžeš na cestě od začátku do konce vidět určité vzorce. Dokážeš tak poměrně přesně odhadnout, kam ta cesta spěje.

Výsledkem této introspekce bylo, že jsem byl schopný zbavit se určitých přesvědčení a posilnit některé ostatní. Některá přesvědčení jsem shledal oslabujícími, což znamená, že kdybych je adoptoval, jen bych si upíral přístup k drahocennému potenciálu. Mezi tato přesvědčení patří například víra v nebe/peklo a víra ve vyšší moc. To druhé může být překvapující, ale rozhodl jsem se od této víry upustit, protože mě více posilňuje víra v nižší moc. Příkladem vyšší moci je plně vědomý Bůh, nebo bohové v křesťanské a řecké mytologii. Nižší moc je něco jako pole, které je schopné reagovat na tvé úmysly, něco jako „síla“ ve Star Wars, nebo jak tomu jiní lidé říkají, „zdroj“. Můžeš se modlit k obojím typům síly, ale v případě vyšší moci budeš požadovat a v případě nižší moci budeš stanovovat. Mnoho lidí, včetně mě, poznamenává, že stanovovací modlitba funguje lépe než žádná modlitba, která funguje lépe než požadovací modlitba. Podle mě je hlavní princip ve vysílání myšlenky.

V průběhu rozhodování o tom, která přesvědčení nechat a kterých se zbavit, jsem se dostal zpět ke konceptu posílení a potenciálu. Snažím se zahodit přesvědčení, která omezují přístup k mému potenciálu, zatímco posiluji ta, která můj potenciál odemykají. Pokud jedna forma modlitby nefunguje a druhá funguje často, adoptuji pochopitelně tu druhou.

Svět v mých očích

Mé náboženství se v podstatě stalo náboženstvím osobního rozvoje. Každým rokem vylepšuji má přesvědčení a snažím se je více a více sjednotit s mým nejlepším porozuměním toho, jak funguje skutečnost. Čím více porozumíme skutečnosti, tím více našeho potenciálu odemkneme. Je to stejné, jako když pochopíme nový zákon fyziky, který nám umožňuje dělat věci, které jsme nikdy nedělali. Přesvědčení o skutečnosti fungují na stejné bázi. Platí to i naopak, pokud jsou tvá náboženská přesvědčení příliš v nesouladu se skutečnou realitou, budeš odsouzen k využití pouhého zlomku tvého opravdového potenciálu. V mém „náboženství“ je vědomé nevyužívání potenciálu hříchem. Osobní optimalizace je pevně vložená do mého smyslu morálky. Nerůst je pro mě morálně špatné, jde to proti mému porozumění smyslu života.

Jediný spolehlivý způsob která přesvědčení tě posilují, je porovnat je s jiným přesvědčením. Na to jsem přišel nevědomě a to velmi destruktivním způsobem. Pokud to budeš dělat vědomě a inteligentně, může ti to poskytnout na život zcela novou perspektivu. Často cestující lidé se časem mění díky vlivu ostatních kultur a podobně i ty můžeš očekávat, že se změníš, když budeš zkoušet různé systémy přesvědčení.

Samozřejmě neočekávám, že každý bude následovat mé „náboženství“. Je to má velice osobní volba a ta byla tvarována mými unikátními zkušenostmi. A přesto mi vědomá volba mých přesvědčení umožnila získat přístup k částem mého potenciálu, ke kterým bych se s jinými systémy přesvědčení nikdy nedostal. Ve většině případů bych byl příliš pasivní a nepovedlo by se mi se k tomu dotlačit.  Raději bych přijal to, co na mě život hodí, než abych jej vědomě spolutvořil. Protože je ale má víra založena na aktivním osobním rozvoji a pomáhání ostatním, mám motivaci jednat. Dobré myšlenky a záměry nestačí.

Další častí mého náboženství je stát se tím nejlepším já, kým mohu být. Ne kopií Ježíše, nebo Buddhy, nebo kohokoliv jiného. To znamená strávit hodně času tím, že budu poznávat mé silné a slabé stránky a budu přemýšlet o tom, kde mohu růst a co možná budu muset prostě přijmout.

Vše se počítá

Posilují tě tvá přesvědčení a umožňují ti být tím nejlepším, kým můžeš být? Nebo tě odsuzují k životu pouhého stínu toho, kým bys mohl být? Můžeš upřímně říci, že pracuješ jak nejlépe můžeš, nebo jsi tomu alespoň velmi blízko? Žiješ v souladu se svými nejvnitřnějšími přesvědčeními? Co tvé náboženská a spirituální přesvědčení, jak dobře je praktikuješ? Dokážeš se řídit tím, čemu věříš, co říkáš?

V pondělí jsem na mé procházce Las Vegas Strip viděl muže bez domova, jak sedí v nadchodu a ptá se kolemjdoucích na nějaké drobné. Každou minutu kolem něj prošlo přes sto lidí a nikdo se nezastavil, aby mu poskytl vlídné slovo nebo úsměv. Říkal jsem si: „Kde jsou všichni křesťané?“ Pokud je Ježíš vzorem křesťanského chování, co by udělal v této situaci? Co by udělaly ostatní vzory? Co bys udělal ty?

Většina Američanů o sobě mluví jako o křesťanech. Ale podle jejich chováni vidím, že jimi spousta není.

Pokud skutečně něčemu věříš, budeš jednat v souladu s daným přesvědčením – vždy. Pokud věříš v gravitaci, nikdy se ji nepokusíš vzdorovat. Pokud něčemu věříš, ale nejednáš s tím v souladu, pak tomu ve skutečnosti nevěříš. Jenom si to namlouváš. Občasná víra neexistuje.

Činy, ne slova, odhalují skutečná přesvědčení. Pokud chceš porozumět tomu, čemu skutečně věříš, pozoruj své činy. To může vyžadovat dost odvahy, ale pokud budeš následovat stopu svých činů, dovede tě k jednotnějšímu systému přesvědčení. A jakmile tam budeš, můžeš vědomě pokračovat vstříc novým přesvědčením, která tě posilují, zatímco s nimi budeš v souladu jak slovy, tak činy. Ale dokud budeš porušovat to, čemu údajně věříš, nikam se nedostaneš. Většina lidí se v této situaci pokusí pozměnit své činy tak, aby lépe odrážely jejich takzvaná přesvědčení… a v důsledku budou akorát frustrováni. Já osobně říkám – nejprve sjednoť svá přesvědčení se svými činy a dosáhni bodu, kdy k sobě budeš naprosto upřímný, včetně svých pochyb. Poté přijdeš na to, že je mnohem snazší jít kupředu. Nemusíš se toho bát, žádná nadpřirozená bytost tě nepotrestá za to, že budeš upřímný sám k sobě. A pokud se nějaká taková bytost ukáže, můžeš mě použít jako obětního beránka. ;)

Přestože to může být dost hrbolatá jízda (aspoň pro mě byla), na druhém konci tohoto procesu vyjdeš jako daleko jednotnější a silnější lidská bytost. Vnitřní nesoulady nás naprosto mrzačí a nutí nás vystačit si jen se zlomkem našeho potenciálu. Když se naše činy a přesvědčení neshodují, tak také nemůžeme jasně přemýšlet. Staneme se méně inteligentními a méně důmyslnými, necháme se ostatními snadněji zmanipulovat. Nebudeme mít vůbec jasno a bude se nám zdát, že se vůbec nikam nedostáváme. Budeme jako loď bez kormidla, která se zmítá ve vlnách.

Jednotnost je jasnost. Když ti je jasné, jakým přesvědčením o skutečnosti opravdu věříš tím, že budeš sledovat své činy a sám sobě přiznáš i ta nejtemnější, nejhlubší tajemství, kterým ses nikdy nechtěl postavit, dostaneš  se tak na cestu růstu, v porovnání s kterou budou tvé předchozí úspěchy vypadat naprosto nicotně. Odemkneš si přístup k věcem, které v tobě doposud dřímaly – větší inteligence, větší uvědomělost, vyšší úroveň vědomí. A konečně začneš žít pro svůj nejvyšší potenciál, který byl tak dlouho zahrabán pod tou hromadou zapírání.

Neboj se postavit se tomu, kým opravdu jsi. Jsi mnohem silnější, než si uvědomuješ.

A potom…

Zítra zjistíme, jak můžeš učinit své vůbec největší rozhodnutí: Jak budeš žít a pro co?

* Unit je měřítko času stráveného studiem v americkém školství. 1 unit odpovídá 1 hodině výuky týdně po dobu jednoho semestru. V tomto článku nepřeloženo pro absenci lepšího českého ekvivalentu.

(originální článek)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *