The Logic of Science – Zákony logiky 1: Proč logika vždy funguje

Úvod do logiky

V debatách se často setkávám s lidmi, kteří nejsou ochotni přijmout zákony logiky a mají hloupé poznámky jako „no, máš právo na svůj názor“. Ve skutečnosti jsou ale zákony logiky stejné jako zákony matematiky. Jsou to neoddělitelné a neměnitelné vlastnosti existence, nikoliv názory. Zobrazit více

Wray Herbert – Šalamounova (paradoxní) moudrost

Král Šalamoun, třetí vládce židovského království, je považován za vzor moudrosti a mudrcovského rozhodování. Říká se, že během jeho dlouhé vlády jeho radu vyhledávali lidé z velkých dálek. Ale pravdivou (a mnohem méně známou) skutečností je také to, že jeho osobní život byl plný špatných rozhodnutí a neovladatelných vášní. Zobrazit více

Mark Manson – Proč mám nevymáchanou pusu

„Používej slušnější jazyk. Buď příkladem. Měl bys používat lepší slova než k****. Můžeš předávat dobré poselství, ale slova která používáš dobrá nejsou!“

„Někdo mi poslal tvůj příspěvek o „Hledání své vášně“. Byl dobrý, ale napsaný celkem neslušně. Prosím vynech tu sprostou mluvu a možná získáš více čtenářů.“

„Musíš používat takové hrozné výrazy? Rozšiř si svůj slovník! Mohl bys být dobrým autorem, kdybys psal slušněji.“

Když jsem začal v roce 2007 blogovat, snažil jsem se prostě psát stejně jako jsem mluvil. Upřímně. Jasně. A se spoustou nadávek.

Měl jsem nevymáchanou pusu. Občas jsem mohl být vulgární a hrubý. Pravděpodobně jsem napsal spoustu věcí, u kterých bych se dnes za sebe styděl. Ale byl jsem mladý a mé jediné čtenáře tvořilo pár mých kamarádů. Takže to bylo jedno.

Ale postupem času se mé články stávaly populárnějšími a zároveň s tím začalo přibývat stížností. Nejprve to byl jen pramínek několika zpráv. Ale s moji rostoucí popularitou se z toho pramínku stál proud řečí jako „Copak nedokážeš říct něco lepšího?“ a „Taková slova používají jen hlupáci, které nenapadá nic jiného!“

Zeptal jsem se sám sebe na dvě vážné otázky: 1) Poskytuje mi takový druh mluvy nějaké výhody a pokud ano, jaké? A 2) Stojí za to odcizit si mnoho lidí kvůli slovům která používám?

A jak můžeš pravděpodobně kurva říct, odpověděl jsem si na výše zmíněné 1) ano a 2) ano, ať jdou do prdele.

Mé důvody vysvětlím za okamžik.

Ale nejprve se chci na chvíli zastavit a věnovat se těm nejdebilnějším z debilních stížností týkající se vulgárního jazyka: sprostá slova nemají v jazyce význam a používají je jen lidé, kteří jsou příliš líní na to, aby přišli na něco jiného a lepšího.

Proč na sprostých slovech záleží

Buďme na chvíli upřímní: sprostá slova jsou prostě jen slova. To co je činí urážlivými nebo neurážlivými nemá žádnou pevnou logiku.

Sprostá slova existují v každém jazyce a jejich síla není vždy stejná. Říct o něčem anglicky že je to „zkurvené“ (fucked up), je obecně daleko méně vhodné, než říct to samé v brazilské portugalštině nebo španělštině. Na druhou stranu, říct někomu že je kretén (asshole) nebo děvka (bitch) je v angličtině považováno za celkem slabé, zatímco v románských jazycích je to daleko urážlivější.

To samé platí dokonce i v rámci jednoho jazyka. Například slovo kunda (cunt) je ve Velké Británii nebo v Austrálii žertovně používáno mezi přáteli. Ale řekni to lidem ve většině státu Severní Ameriky a můžeš si být jistý že jim více nebo méně spadne čelist. Ono slovo začínající na „c“ je vlastně mnoha Američany považováno za to nejsprostější a nejurážlivější, co můžeš v současnosti říct.

Význam slov se mění a vyvíjí a to platí i pro jejich míru urážlivosti. V angličtině 17. století bylo slovo okupovat (occupy) považováno za neskutečně urážlivé. Podle všeho bylo tehdy jeho jediným významem okupace něčí vagíny. A dnes okupujeme1V následujícím seznamu věcí se v angličtině používá všude „okupovat“ (occupy). V češtině používáme pro některé z těchto věcí „okupovat“ a pro některé „zabírat„. Aby tento vtípek dával smysl, musíš před danou věcí použít správné sloveso, pozn. překl. mnoho věcí… okupujeme (zabíráme) Wall Street, záchody v letadlech, parkovací místa, sedadla v autobusech a mimo jiné samozřejmě také vagíny ostatních lidí.

Slova jako „negr“ (nigger) a „buzerant“ (faggot) s námi dnes trhnou. Ale před několika generacemi byla hojně používaná a akceptovaná. Tato slova se dnes stala urážlivými, protože se změnila naše kultura a hodnoty. Kdysi bylo víceméně v pořádku chovat se k černochům nebo k homosexuálům jako ke špíně. Dnes je to obecně odsuzováno.

A tak by to mělo být. Protože to je skutečná role sprostých a urážlivých slov – tvoří hranici mezi tím co je kulturou obecně považováno za „přijatelné“ a „nepřijatelné“.

To je smysl vulgarit. Je to skupina slov nebo myšlenek, u kterých se společnost shodla na tom, že jsou ‚nevhodné‘ a ‚nežádoucí‘. Jsou to slova, která jsou určena jako zbraně k ubližování nebo hanobení ostatních lidí. Jsou to slova naostřena společností a připravená ke krájení.

A proto má vulgární mluva důležitý sociální účel. Zdůrazňuje to, co je společností přijímáno jako „normální“ a „správné“ a zároveň ti poskytuje slova, která mohou být občasně použita k šokování nebo hanobení ostatních tak, že opět zapadnou do řady. Sprostá slova označují nekonformní myšlenky. A tak mají tendenci šokovat a upoutat pozornost. A když jsou vědomě použita, mají moc zpochybňovat nebo dokonce zvrátit současný stav.

521577_180023905482185_1539395733_n-780x520 (1)

Libanonské ženy nahoře bez pálí vlajku ISIS v ulicích Beirutu jako projev otevřeného vzdoru. „Urážlivá“ gesta a činy byly po staletí základními kameny politických protestů a sociálních změn.

Myšlenka, že sprostá slova nemají žádnou literární hodnotu, je hovadina

Vezmi si například tento titulek. Mohl jsem stejně tak dobře napsat „Myšlenka, že sprostá slova nemají žádnou literární hodnotu, je nesmyslná.“ Nebo „Myšlenka, že sprostá slova nemají žádnou literární hodnotu, je nepravdivá“. To první by bylo příliš neoriginální. To druhé by bylo nudné a akademické.

Použitím slova „hovadina“ jsem dosáhl několika věcí, kterých bych s jiným slovem nedosáhl. Zaprvé, ironie. Sprostá slova vytvářejí mnoho příležitosti pro použití ironie.

Je to ten rozdíl mezi tím když řekneš „Jsem sofistikovaný člověk“ a „Jsem kurva sofistikovaný člověk“. První věta je jednoduché tvrzení, které pravděpodobně utrousil nějaký blbec s pletenou vestou a mocha frappucinem v ruce.

james_joyce_ulysses-300x199

Ulysses, klasická novela Jamese Joyce, byla ve dvacátých letech minulého století zakázána, protože byla považována za příliš „vulgární“ (hlavní postava v knize masturbuje a také fantazíruje o různých ženách). Dnes je toto dílo považováno za jedno z nejlepších v historii anglického jazyka.

Druhá věta využívá ironii – sofistikovaný člověk nemá používat sprostá slova – a pak sděluje to, že daný člověk má sebeuvědomělou a sebepodceňující povahu. To je zcela nová vrstva významu a to vše jen za pomoci jednoho sprostého slova začínajícího na „k“.

Stejně jako u ostatních kategorií slov existuje několik druhů sprostých slov. Silné a pikantní vulgarity často zbytečně přebijí ostatní slova. Ale „urážlivé“ slovo použité střídmě a s řádnou znalostí může dodat větě význam, který předtím neexistoval.

Ale další, důležitější věcí je, že sprostá slova upoutávají pozornost. Naznačují něco extrémního nebo urgentního. Šokují a donutí nás soustředit se a brát něco vážně.

Proto puberťáci tak rádi házejí sprostými slovy za pochodu. Chtějí pozornost. Ale jen protože je nějaké slovo často použito špatně nutně neznamená, že nemůže být použito dobře.

Když jde o osobní rozvoj, když jde o životně důležitá témata jako například sebeúcta, identita, motivace, účel, vášeň, jakákoliv změna, to všechno už dle definice vyžaduje jistou míru šoku a nepohodlí. Ve skutečnosti se dá říct, že smysl praktikování osobního rozvoje je vystavovat se nejistotě a nepohodlí. A hrubé výrazy jsou jedním z mnoha nástrojů, které k tomu úmyslně využívám.

Například před pár týdny jsem napsal článek o „hledání své vášně“. Jeho součástí je následujících pár vět:

Je to přímo před tebou, jen se tomu vyhýbáš. Z nějakého důvodu se tomu vyhýbáš. Říkáš si „No jo, miluji komiksy, ale to se nepočítá. Komiksy člověka neuživí.“

Jdi do hajzlu, zkusil jsi to vůbec?

Obdržel jsem spoustu emailů o tom jak věta „Jdi do hajzlu, zkusil jsi to vůbec?“ změnila postoj mnoha lidí k sobě samotným, ke svým vášním a životům. Více emailů, než u jakékoliv jiné věty, kterou jsem v několika posledních měsících napsal.

A víš proč? Protože je to zasraně brutální. Bolí to, když si to přečteš. Pokud jsi tou osobou, tím člověkem, který dlouhé roky odkládá vše co jej zajímá, tak ti ta věta, ten způsob jakým jsi k ni doveden jako prase k hromadě hnoje, dá pořádnou facku.

A občas v životě potřebujeme dobře načasovanou facku více než cokoliv jiného.

Ale ta facka se nemůže stát bez onoho „Jdi do hajzlu…“. Nemůžeš říct „Hej kámo, zkusil jsi to vůbec?“ nebo „Hej hlupáčku, zkusil jsi to vůbec?“ Nefunguje to.

Potřebuješ ten šok. Ten pocit nutnosti. Ten krok mimo hranici toho, co je vhodné a přijatelné. Jinak to prostě nefunguje.

V tomto duchu se to nejurážlivější a nejvíce šokující může stát tím nejvíce posilňujícím a nejvíce motivačním. Existuje důvod, proč lidé v armádě vrhají nadávky jako bomby z letadla nad Berlínem v roce 1945 – protože použitá mluva se musí rovnat intenzitě vrhání skutečných bomb.

Existuje důvod, proč ti nejlepší stand-up komikové – Richard Pryor, George Carlin, Bill Hicks, a jiní – všichni používali sprostou, odpornou řeč. Šokovalo tě to tak, že jsi jim věnoval pozornost, a vytvářelo to nejistotu a nepohodlí nutné k použití toho nejlepšího humoru.

Není důvod, proč by to samé nemělo platit pro osobní rozvoj. Vlastně to samé musí platit pro osobní rozvoj.

Nedávno jsem viděl článek, který minulý rok koloval po internetu. Napsal jej veterán z Iráku sloužící u námořnictva. Psal o jeho známém, chlápkovi ve stejné jednotce, jehož tělo bylo popáleno ohněm. Obličej toho chlapa byl naprosto znetvořený, pokrytý jizvami a spáleným masem. Stačilo se na něj podívat a ucukl jsi. A přesto byl žoviální a temperamentní a zdálo se, že žije s vnitřní svobodou, kterou si většina dovede jen těžko představit.

Autor článku psal o svých zkušenostech s tímto člověkem, protože chtěl upozornit na všechnu tu politickou korektnost, „bezpečné prostory“ a další kraviny, které se v posledních několika letech vynořily, obzvláště na kampusech univerzit. Argumentoval tím, že jediný způsob jak vyléčit bolest je pocítit ji. Jediný způsob jak překonat zranění je být schopen o něm mluvit a smát se mu. Jediný způsob jak se vyrovnat se ztrátou je přenést se přes ni a žít navzdory ni.

A v tom článku se podělil o to nejdůležitější zjištění, ke kterému se dostal díky času strávenému se smaženým mariňákem a svým vlastním zkušenostem z boje: pošli svoje trauma do prdele.

Ano. Pošli svoje trauma do prdele.

Tehdy mě to taky hodně zarazilo. Na první pohled se to zdá být tak nevhodné. A přesto je to to nejvhodnější, co k danému tématu můžeš říct. Vlastně ani není nic moc jiného, co by se dalo dodat.

Není to „zapomeň na svoje trauma“, nebo „překonej svoje trauma“, nebo „buď lepším člověkem navzdory tvému traumatu“, nebo „zůstaň na sluníčkové straně a splň si všechny své sny a kup si ten krásný dům který jsi vždy chtěl a ignoruj svoje trauma.“ Prostě jej pošli do prdele. Pošli svoje trauma do prdele.

To „pošli do prdele“ je nezbytné. Naznačuje to vztek. Naznačuje to nutnost. Demonstruje to vyšší moc a naznačuje nadvládu nad bolestí, která tě vždy brzdila.

Šokuje tě to a přiměje tě to uvažovat o bolesti takovým způsobem, jakým jsi o ni nejspíš ještě nikdy neuvažoval.

To je síla dobře použité vulgarity. Z toho důvody existovala po desítky tisíc let v každém jazyce a existovat bude. A také proto budou sprostá slova stále využívána jako nástroj k vypořádání se s bolestí a nepříjemností života. Protože jako lidé potřebujeme nepohodlná slova k tomu, abychom se mohli vyrovnat s nepohodlnými tématy. Protože tato slova nám pomáhají přiblížit se k těmto tématům a smířit se s nimi. Protože do hajzlu s tou bolestí. Do prdele s tou nepříjemností. A pokud jsi uražený, tak do hajzlu i s tebou, když už jsme u toho.

Myslím to samozřejmě tím nejvíce milujícím možným způsobem. Jdi do hajzlu. Protože pokud se nedokážeš přenést přes slovo o několika hláskách a nevidíš význam a záměr, ve kterém je obaleno, pak pravděpodobně stejně nejsi tím, pro koho píšu.

(originální článek)

Poznámky pod čarou   [ + ]

Jeremy Sherman – Větší poučení z Paříže

Islám začal existovat jako relativně slušné náboženství (na svoji dobu), zhruba stejně tolerantní, netolerantní a výjimky tvořící jako ostatní velká náboženství.

Ale stejně jako všechny morální kodexy a zásady, čím vášnivěji byl přijímán a čím více absolutistickým se stával, tím větší poskytoval ochranu zlému chování. U křesťanství a judaismu se to občas také stává. A vlastně každá vášnivě držená absolutní pozice bude dříve nebo později směřovat k horšímu.

Když vezmeme v potaz víceznačnost slov a různé lidské motivy, vždy lze najít způsob jak využít absolutní kodexy a principy pro obhajobu čehokoliv, co chceme. Lidé jsou v takových sebestředných interpretacích obzvláště vynalézaví.

To, co se stalo islámu, je to samé co se stane všem absolutním kodexům a principům: komunismus, libertarianismus, náboženství, spiritualismus, pravice, levice, militarismus, dokonce soucit – všechny mohou být zneužity k ospravedlnění špatného chování. Neexistuje způsob jak vytvořit absolutní kodex nebo zásadu, která nemůže být interpretovaná tak, aby odůvodnila zlé činy.

To je to větší poučení, ne cokoliv jiného co se týká specifického kodexu. Pointou není víra, která je držena, ale absolutistický způsob, jakým je držena.

A pokud se snažíme drženou víru nahradit něčím lepším (což je důvod, proč Islám vznikl), akorát tím celý cyklus restartujeme: přijetí, absolutismus, odůvodňování absolutismem, reakce nahrazením drženého kodexu dalším zdánlivě absolutním kodexem/zásadou.

Říkej tomu Pacmanův Syndrom. Zajdi s jakoukoliv zásadou až do absolutního extrému a zmizí z obrazovky na straně ctnosti a objeví se na druhé straně obrazovky jako neřest.

CSS18_thumb

Pokaždé když se rozhodneme že jsme jednou pro vždy nalezli onu Jedinou Absolutní Cestu a nacházíme se nyní konečně a zcela na straně ctnosti, jsme ve skutečnosti akorát připraveni vynořit se na druhé straně na straně neřesti.

Odkazuji se na Trumpa1Donald Trump, kandidát v amerických prezidentských volbách 2016. , známého svými výroky o tom, kdo je vítězem a kdo je poraženým. To není příliš daleko od interpretace věčné odměny v nebi pro Boží vítěze nebo věčného trestu v pekle pro Boží poražené.

Opět, zapomeň na jeho kritéria. Pointa není v kritériích, ale v zastávané absolutnosti, jako by nějaký člověk, strategie, kodex nebo zásada vždy zaručovali jistý úspěch.

Existuje vyhrávání a prohrávání, ne vítězové a poražení. Nic tě nepřiměje prohrát do takové míry jako myslet si opak.

Taoisté na to přišli před dvěma a půl tisíci lety. Lze to vidět v symbolu yin yang. Čistý yin (umírněná vnímavost) a čistý yang (pevná asertivita) jsou samy o sobě nebezpečné. Proto je v yangu tečka yinu a v yinu tečka yangu.

Nebezpečí vzniká když si vezmeš čistý yin nebo yang bez tečky opaku. Můžeš si myslet že více je vždy lépe, že umírněnost vždy vše ctnostně vyřeší nebo že asertivita vždy vše ctnostně vyřeší. Ale následování tvého přijatého extrémismu až za hranici extrému tě přivede ze strany ctnosti na stranu neřesti. A protože si budeš natolik jistý, že jsi věčným vítězem na straně ctnosti, ani si toho nevšimneš.

(originální článek)

 

Poznámky pod čarou   [ + ]

Wait But Why – Krocení Mamuta: Proč by ses neměl zajímat o to, co si myslí ostatní

(Originální článek: WaitButWhy.com – Taming the Mammoth: Why You Should Stop Caring What Other People Think)

Část 1: Seznam se se svým Mamutem

Když jsem v můj první den ve druhé třídě přišel do školy, všiml jsem si, že je ve třídě nová, hezká dívka, která tam předtím nebyla.  Jmenovala se Alana a do hodiny se pro mě stala vším.

Když je ti sedm, tak v podstatě nemůžeš nic moc dělat, když se do někoho zamiluješ. Ani si nejsi jistý, co od toho vlastně chceš. Máš jen nějakou nejasnou touhu, která je součástí tvého života, a to je tak všechno.

Ale v mém případě na to došlo o několik měsíců později, kdy se jedna z dívek ve třídě během přestávky začala kluků ptát „Koho si chceš vzííít?“ Když se zeptala mě, nebylo o čem přemýšlet. „Alanu.“

Katastrofa.

Neměl jsem v roli člověka dostatek zkušeností a neuvědomil jsem si, že jediná sociálně přijatelná odpověď je „nikoho„.

Jakmile jsem to řekl, ona hanebná holka běžela k ostatním žákům a spustila: „Tim říkal, že si chce vzít Alanu!“ Všichni se poté začali nekontrolovatelně smát. Byl jsem vyřízený. Můj život byl u konce.

Tato novinka se rychle donesla k samotné Alaně, která se od té doby držela ode mě co možná nejdál. Kdyby věděla, co je to soudní příkaz, asi by ho už na mě vytáhla.

Ta hrůzná zkušenost mě naučila nesmírně důležitou životní lekci – být sám sebou může být smrtelně nebezpečné a za všech okolností bys měl být ve společnosti nesmírně opatrný.

Zní to jako něco, co si může myslet jen traumatizovaný druhák, ale podivnou věcí a zároveň tématem tohoto článku je, že se tato lekce neomezuje pouze na mě a na můj debakl z dětství. Je to základní paranoia lidského druhu. Sdílíme kolektivní šílenství objevující se v kulturách napříč celým světem:

Iracionální a neproduktivní posedlost tím, co si o nás myslí ostatní.

Evoluce dělá vše z nějakého důvodu, takže abychom porozuměli původu této konkrétní obsese, vraťme se na chvíli zpět do Ethiopie v roce 50 000 př. n. l., kde tvůj pra2000dědeček žil jako součást malého kmene.

Tehdy bylo k přežití kriticky důležité být součástí kmene. Kmen znamenal jídlo a ochranu v čase, kdy nebylo snadné cokoliv z toho najít. Takže pro tvého pra2000dědečka nebylo nic téměř nic tak důležitého jako být přijat ostatními členy kmene, obzvláště těmi v pozici autority. Zapadnout mezi ostatní a potěšit ty nad ním znamenalo, že může v kmeni zůstat. Jeho nejhorší noční můrou byla představa ostatních členů kmene šeptajících si o tom, jak je otravný, neproduktivní nebo divný. Pokud by s nim nesouhlasilo dostatečně mnoho lidí, jeho postavení v kmeni by spadlo nebo by byl v nejhorším případě z kmene vyloučen a ponechán na smrt. Také věděl, že pokud by si někdy utrhl ostudu snahou o získání dívky a následným odmítnutím, řekla by o tom ostatním dívkám. Nejenže by si u dané ženy neškrtl, ale dost možná by už neměl vůbec šanci si někoho najít, protože všechny ženy by se dozvěděly o jeho trapném pokusu a o jeho selhání. Být sociálně přijatelným tehdy bylo vším.

Kvůli tomu se lidé vyvinuli s přehnanou posedlostí o to, co si o nich myslí ostatní – touha po sociálním uznání a ocenění a paralyzující strach z nepřijetí. Říkejme této posedlosti lidský Mamut Sociálního Přežití. Vypadá nějak takto:

Mammoth1

Mamut Sociálního Přežití tvého pra2000dědečka byl důležitým pro jeho schopnost přežít a prospívat. Bylo to jednoduché – krm mamuta sociálním uznáním a pečlivě dbej o jeho přehnaný strach z nepříjetí a budeš v pohodě.

To vše bylo fajn v roce 50000 př. n. l. A v roce 30000 př. n. l. A v roce 10000 př. n. l. Ale v posledních 10 000 letech se lidem stalo něco zábavného – jejich civilizace se dramaticky změnila. Náhlá a rychlá změna je něco, čeho je civilizace schopná. Důvod, proč to může být divné, je ten, že se naše evoluční biologie vůbec nedokáže tak rychle přizpůsobit. Takže zatímco se v průběhu většiny historie naše sociální struktura a biologie šnečím tempem vyvíjely a přizpůsobovaly společně, civilizace v nedávné době stala rychlá jako králík zatímco se naše biologie stále plazí.

Naše těla a mysli jsou přizpůsobeny životu v kmeni v roce 50 000 př. n. l., což moderním lidem zanechalo množství nešťastných vlastností, jednou z kterých je fixace na kmenové sociální přežití ve světě, kde už není sociální přežití skutečným konceptem. Všichni se nacházíme v roce 2014 ve společnosti obřích, hladových a snadno vystrašených huňatých mamutů, kteří si stále myslí, že je rok 50 000 př. n. l.

Proč by si lidé jinak zkoušeli čtyři různé outfity a stále si nebyli jistí tím, jak se mají obléct, když jsou do společnosti?

4-shirts-1

4-shirts-2 4-shirts-3 4-shirts-4

Mamutovy noční můry o romantickém odmítnutí pomohly tvým předkům zůstat obezřetnými a důvtipnými. Ale v dnešním světě z tebe dělají zbabělce:

ask-girl-1 ask-girl-2 ask-girl-3 ask-girl-4 ask-girl-5

A už vůbec nepusť mamuta ke slovu když dojde na hrůzu z uměleckých výkonů:

singing-1 singing-21

Mamutova smršť strachu ze sociálního nepřijetí hraje roli ve většině částí života většiny lidí. Je to důvod, proč ti myšlenka jít sám do restaurace nebo do kina přijde divná; je to důvod, proč rodiče až trochu moc zajímá na jakou vysokou školu jejich dítě půjde; je to důvod, proč odmítneš kariéru kterou bys miloval jen abys mohl pronásledovat lukrativnější kariéru, ke které ale nemáš tak silné pocity; je to důvod, proč skončíš v manželství s osobou kterou nemiluješ a dříve, než jsi připraven.

A zatímco udržování tvého velmi nejistého Mamuta Sociálního Přežití v klidu a bezpeční vyžaduje spoustu práce, je to jen polovina tvých zodpovědností. Mamut také potřebuje pravidelně spoustu jídla – pochvaly, uznání a dobrý pocit z toho, že jsi na správné straně jakéhokoliv sociálního nebo morálního rozporu.

Proč bys jinak byl takovým hlupákem vytvářející si image na Facebooku?

Nebo proč by ses před přáteli vychvaloval, třebaže toho vždy budeš později litovat?

Společnost se vyvinula tak, aby uspokojila toto šílené krmení mamutu. Abychom udrželi naše mamut spokojené, vymysleli jsme věci jako ocenění a tituly a koncept prestiže. Často tak motivujeme lidi k tomu, aby dělali bezvýznamnou práci a žili nenaplněný život, o čemž by jinak ani neuvažovali.

Mamuti chtějí především zapadnout – to lidé v kmenech potřebovali, proto jsou tak naprogramovaní. Mamuti se rozhlédnou po společnosti a když zjistí, co mají dělat, skočí po hlavě do toho. Jen se podívej na jakékoliv dva obrázky bratrstev na vysokých školách, mezi kterými uplynulo deset let:

frat1

Nebo všechny ty subkultury, kde má každý člověk jednu z těch samých tří sociálně uznávaných pokročilých diplomů:

diploma-1 diploma-2

Někdy není cílem mamutova zájmu samotná společnost jako spíše snaha vyhrát uznání Loutkaře tvého života. Loutkař je osoba nebo skupina osob na jejichž názoru ti záleží tak moc, že ti v podstatě ničí život. Loutkaž je často rodič, nebo tvá spřízněná duše, nebo člen alfa v tvé skupině přátel. Loutkař může být osoba, ke které vzhlížíš a příliš dobře ji neznáš – dokonce i celebrita kterou jsi nikdy nepotkal – nebo člověk/skupina lidí, o kterých máš obzvláště vysoké mínění.

Toužíme po uznání Loutkaře více než po jakémkoliv jiném. Jsme natolik zhrozeni představou toho, že se na nás Loutkař naštve nebo nás nepřijme nebo nás zesměšní, že udělám cokoliv pro to, abychom se tomu vyhnuli. Když náš vztah s Loutkařem dospěje do tohoto bodu, přítomnost dané osoby má vliv na veškeré naše rozhodování a tahá za nitky našich názorů a morálního postoje.

puppet-master

Když věnuje tolik myšlenek a energie mamutovým potřebám, často zanedbáváš někoho jiného v tvém mozku. Někoho, kdo se nachází v jeho naprostém středu – tvůj Autentický Hlas.

AV

Tvůj Autentický Hlas, které je tam někde, o tobě ví vše. V porovnání s černobílou jednoduchostí Mamuta Sociálního Přežití je tvůj Autentický Hlas komplexní, někdy nejasný, neustále se vyvíjející a nebojácný. Tvůj AH má své vlastní podrobné morální zásady formované zkušenostmi, reflexí a svým osobním pohledem na soucit a integritu. Ví, jaký máš hluboko uvnitř názor na záležitosti jako jsou peníze, rodina, manželství, a ví kteří lidé, zájmy a aktivity se ti skutečně líbí a které ne. Tvůj AH ví, že neví, jak by se tvůj život měl nebo odehraje, ale má tendence mít předtuchu o dalším správném kroku.

Zatímco mamut během rozhodování bere v potaz pouze okolní svět, tvůj Autentický Hlas používá vnější svět k tomu, aby se učil a shromažďoval informace. Když nastane čas na rozhodnutí, má k dispozici všechny potřebné nástroje přímo v jádru tvého mozku.

Tvůj AH je také něčím, co má mamut tendenci naprosto ignorovat. Hlasitý názor sebevědomého člověka z vnějšího světa? Mamut je jedno ucho. Ale vášnivá prosba tvého AH je z většiny zamítnuta dokud ji někdo zvenčí nepotvrdí.

A protože jsou naše 50 000 let staré mozky naprogramovány tak, aby daly mamutovi hodně prostoru, tvůj AH si začíná připadat zbytečný. Začne se smrskávat, blednout a ztrácet motivaci.

AV-small

Mamutem řízený člověk může nakonec se svým AH úplně ztratit kontakt.

V dobách kmenů musely AH často trávit své životy v tiché obskurnosti, což bylo většinou v pořádku. Život byl jednoduchý a cílem byla jednostnost – což mamut zvládl s přehledem.

Ale v dnešním velkém a komplexním světě různých kultur, povah, příležitostí a možností je nebezpečné ztratit kontakt se svým AH. Když nevíš, kým jsi, zbudou ti k rozhodování pouze nedůmyslné a zastaralé potřeby a emoce tvého mamuta. Když dojde na ty nejosobnější otázky, tak místo toho abys hledal hluboko v zamlženém středu toho, čemu skutečně věříš, budeš očekávat odpověď od ostatních. To, kým jsi, se stane směsicí nejhlasitějších názorů v tvém okolí.

Ztráta kontaktu s tvým AH tě navíc činí křehkým, protože když je tvá identita vybudovaná na souhlasu ostatních, kritika nebo odmítnuti z jejich strany vážně bolí. Ošklivý rozchod je bolestný pro všechny, ale mamutem řízeného člověka bodá daleko hlouběji, než člověka se silným AH. Silný AH vytváří silné jádro a to po rozchodu stále pevně drží pohromadě. Ale protože je pro mamutem řízeného člověka přijetí ostatní vším, co má, rozchod s osobou která jej dobře zná je daleko zničující zkušeností.

Znáš ty lidi, kteří na kritiku reagují nějakou zákeřnou podpásovkou? Takoví lidé mají tendenci být řízeni svým mamutem. Kritika je vytáčí, protože mamuti kritiku neumí unést.

low-blow-1 low-blow-2 low-blow-3 low-blow-4

V tomto bodě by měl být úkol jasný – musíme přijít na to, jak přepsat program našeho mozku a mamuta zkrotit. To je jediný způsob jak získat naše životy nazpět.

Část 2: Krocení Mamuta

Někteří lidé se narodili s relativně krotkým mamutem nebo měli takovou výchovu, která na něj dohlížela. Jiní prožijí svůj život rozmarně a umírají aniž by někdy svého mamuta měli na uzdě. Většina z nás je někde uprostřed – v některých oblastech našeho života umíme mamuta ovládat, ale v jiných nám dělá peklo. Být ovládán mamutem z tebe nedělá špatného nebo slabého člověka – jen to znemená, že jsi ještě nepřišel na to, jak jej zkrotit. Možná si ani nejsi vědom, že nějakého mamuta máš, nebo jak moc byl tvůj Autentický Hlas umlčen.

Ať už jsi na tom jakkoliv, zde jsou tři kroky k ovládnutí svého mamuta:

Krok 1: Zkoumej sebe sama

Prvním krokem ke zlepšení situace je jasné a upřímné zhodnocení toho, co se ti odehrává v hlavě. To se skládá ze tří částí:

1) Poznej svůj Autentický Hlas

meet-AV1

Nezní to příliš těžce, ale je to těžké. K protříbení pavučin myšlenek a názorů ostatních lidí a nalezení tvého skutečného já je třeba hodně sebereflexe. Trávíš čas s mnoha lidmi, které z nich máš skutečně nejradši? Jak trávíš svůj volný čas a užíváš si všechny jeho části? Utrácíš za něco pravidelně peníze a přitom ti to není zrovna příjemné? Jaké má tvé vnitro skutečný názor na tvoji práci a vztah? Jaký je tvé skutečné politické postavení? Zajímá tě to vůbec? Předstíráš zájem o věci, na které prostě nemáš názor? Máš tajný názor na nějakou politickou nebo morální situaci a bojíš se jej vyslovit, protože víš, že budou ostatní lidé naštvaní?

Pro tento proces existují klišé fráze – „hledání duše“ nebo „hledání sebe sama“ – ale to je přesně to, co se musí stát. Možná se nad těmito otázkami můžeš zamyslet ze židle, na které právě sedíš, nebo na jakémkoliv jiném místě v tvém běžném životě. Nebo možná potřebuješ ze svého života vystoupit a jít sám někam daleko, abys jej mohl zhodnotit. Tak či tak musíš objevit, na čem ti skutečně záleží a být hrdý na to, kým je tvůj Autentický Hlas.

2) Zjisti, kde se mamut rád skrývá

mammoth-hiding

Osoba ovládaná mamutem o něm většinou ani moc neví. A když si nejsi jistý, kde se nachází tvůj největší problém, nemůžeš postoupit dál.

Nejjistějším způsobem nalezení mamuta je zjistit, kde se nachází tvůj strach. Kdy jsi nejvíce náchylný k hanbě nebo k ostudě? Nad kterými částmi svého života přemýšlíš a cítíš, jak se přes tebe přelévá ten hrozný, depresivní pocit? Kde se ti představa selhání zdá být noční můrou? Kdy jsi příliš stydlivý zkusit něco na veřejnosti, přestože jsi v tom dobrý? Kdybys dával radu sám sobě, které části tvého života očividně potřebují změnu, které se právě teď vyhýbáš?

Druhou mamutovou skrýší jsou příliš dobré pocity které cítíš když jsi uznáván nebo oslavován. Snažíš se každého v práci nebo ve vztahu uspokojit? Máš hrůzu z toho, že zklameš své rodiče, a tak je raději učiníš pyšnými, než abys uspokojil sám sebe? Snažíš se být spojován s prestižními věcmi nebo se až moc zajímáš o svůj status? Chlubíš se více, než bys měl?

Třetí mamutovo území se nachází tam, kde se necítíš pohodlně, když děláš rozhodnutí bez „svolení“ nebo souhlasu ostatních. Máš názory, které papouškuješ od někoho jiného a přijde ti pohodlné je mít, když víš, že je má i někdo jiný? Když svým přátelům nebo rodině představíš svoji novou přítelkyni/přítele, můžou reakce těchto lidí do základu změnit pocity, které ke svému partnerovi cítíš? Je v tvém životě nějaký Loutkař? Pokud ano, kdo a proč?

3) Rozhodni se, kde je potřeba se mamuta zbavit

ousted1

Není realistické chtít se mamuta zbavit napořád – jsi člověk a lidé mají zkrátka mamuty v hlavě. Nicméně ve svém životě si musíme vymezit jistá posvátná území, která musí být v rukou AH a mimo mamutův vliv. Ty očividnější jsou například výběr tvého životního partnera, výběr kariéry a způsob, jakým budeš vychovávat své děti. Jiné jsou osobní – záleží, jak si odpovíš na otázku „Ve kterých částech mého života musím být naprosto upřímný sám k sobě?“

Krok 2: Získej odvahu tím, že si budeš opakovat, že mamut má malé IQ

Skuteční mamuti byli natolik nepůsobiví, že časem vyhynuli, a Mamuti Sociálního Přežití nejsou o nic lepší. Navzdory tomu že nás tolik děsí, jsou mamuti hloupá, primitivni stvoření, která nedokážou pochopit moderní svět. Klíčem k jejich zkrocení je porozumět tomu a opakovat si to. Existují dva hlavní důvody, proč nebrat svého mamuta vážně:

1) Mamutovy obavy jsou zcela neoprávněné.

Mamuti se mýlí v těchto pěti věcech:

→ Všichni mluví o mně a o mém životě a představ si, jak moc o něm budou všichni mluvit, pokud udělám tuhle riskantní nebo divnou věc.

Mamutova představa vypadá takto:

circles

Skutečnost je ale taková:

circles-2

Nikoho nezajímá, co děláš. Lidé jsou na to příliš egocentričtí.

→ Když se budu opravdu hodně snažit, můžu uspokojit všechny.

Ano, možná v kmenu o 40 lidech s jednotnou kulturou. Ale v dnešním světě tě jedna skupina lidí bude mít ráda a jiná ne, nehledě na to kým jsi. Uznání jedné osoby znamená neuznání jiné. Takže je nelogické být posedlý tím, abys zapadl do každé skupiny, obzvláště když daná skupina není tím, kým jsi ty. Budeš se dřít a mezitím se tví skutečně oblíbení lidé budou mezi sebou přátelit někde jinde.

→ To, že se mnou někdo nesouhlasí nebo na mě shlíží z patra, má v mém životě skutečné důsledky.

Lidé kteří s tebou nesouhlasí nejsou v 99,7% případů ani ve stejné místnosti jako ty. Vize hrozivých budoucích sociálních následků je klasickou mamutovou chybou. Obvykle se nestane vůbec nic.

→  Na velice odsuzujících lidech záleží.

Odsuzující lidé fungují nějak takto: Jsou do velké míry ovládáni svým mamutem a přátelí se jak s nim, tak s jinými podobnými lidmi, kteří jsou také do velké míry ovládáni mamutem. Jednou z jejich hlavních společných aktivit je pomlouvat všechny, kteří nejsou s nimi. Možná cítí nějakou závist, kterou jim nesouhlas s ostatními lidmi pomáhá zvládnout. Možná nejsou závistiví a prostě se jen rádi smějí nezdarům ostatních. Ať už je ale jejich motivací cokoliv, ono odsuzování slouží jako potrava pro jejich hladového mamuta.

eating-words-1 eating-words-2

eating-words-3

Když lidé pomlouvají, vytvářejí kategorie, podle kterých jsou vždy na té správné straně. Snaží se tak dostal na piedestal, ze kterého pak může jejich mamut ukusovat.

Být odsuzujícím člověkem využit k tomu, aby se sám cítil dobře, je celkem k naštvání. Ale nemá to na tebe žádné skutečné důsledky a zcela očividně je to problém daného člověka a jeho mamuta, ne tvůj. Pokud se přistihneš, jak činíš rozhodnutí alespoň částečně tak, aby o tobě ostatní nemluvili zle, pořádně se zamysli nad tím, co se skutečně děje, a přestaň.

→ Když zklamu nebo urazím někoho kdo mě miluje a tolik mi toho věnoval, jsme špatným člověkem

Ne. Nejsi špatným člověkem protože to, kým je tvůj Autentický Hlas, je tvůj jediný život. Je to jedna z těch jednodušších věcí – pokud tě skutečně nesobecky milují, určitě změní názor a přijmou tě, jakmile uvidí, že jsi šťastný. Pokud jsi šťastný a oni svůj názor nezmění, děje se toto: jejich silné pocity plynoucí z toho, kým bys měl být nebo co bys měl dělat, jsou jen projevem jejich mamuta a jejich hlavní motivací je starost o to, jak budou „vypadat“ před ostatními, kteří je znají. Dovolují svému mamutovi, aby byl silnější, než jejich láska k tobě a měli by být neoblomně ignorováni.

A ještě dva další důvody proč mamutova panická posedlost společenským souhlasem nedává smysl:

A) Žiješ tady:

Earth

Takže proč by se do prdele měl někdo o něco starat?

B) Ty a všichni které znáš, zemřete. Relativně brzy.

die

Takže…jo.

Nepodložený mamutův strach je jedním důvodem, proč má nízké IQ. Tím druhým je:

2) Mamutova snaha je kontraproduktivní

Největší ironií na tom všem je, že mamut ve své posedlosti ani nedělá svoji práci dobře. Jeho metody získávání souhlasu ostatních mohly být v jednodušších časech efektivnější, ale dnes jsou průhledné a odrazující. Moderní svět patří AH a pokud chce mamut společensky prospívat, měl by udělat to, čeho se bojí nejvíce – přenechat velení AH. Zde je proč:

Autentické Hlasy jsou zajímavé. Mamuti jsou nudní. Každý AH je unikátní a komplexní, což je samo o sobě zajímavé. Mamuti jsou všichni stejní, jako přes kopírku, a jejich motivy nejsou založeny na ničem autentickém nebo skutečném, prostě dělají jen to, co si myslí, že mají dělat. To je strašně nudné.

Autentické Hlasy vedou. Mamuti následují. Pro většinu AH je vůdcovství přirozené, protože získávají své myšlenky a názory z originálního místa, což jim dává originální pohled na věc. A pokud jsou dostatečně chytří a inovativní, mohou ve světě něco změnit a narušit současný stav. Když dáš někomu štětec a čisté plátno, nemusí namalovat něco dobrého, ale tak či tak plátno změní.

Mamuti na druhou stranu dle definice následují. K tomu byli stvořeni – splynout a následovat vůdce. Poslední věcí kterou by si mamut přál je měnit současný stav, protože se tak moc snaží být jeho součástí. Když dáš někomu štětec, plátno a stejnou barvu jako má plátno, může malovat jak chce, ale nic nezmění.

Lidé jsou přitahování Autentickými Hlasy, ne mamuty. Mamutem řízená osoba je přitažlivá na prvním rande jen když je na něm s jinou mamutem řízenou osobou. Lidé se silným AH snadno mamutem řízené osoby prohlédnou a nejsou jimi přitahováni. Jedna má kamarádka randila s chlápkem, který vypadal na papíře dobře, ale později to ukončila, protože se do něj tak docela nemohla zamilovat. Snažila se vysvětlit proč, říkala, že nebyl dostatečně divný nebo jedinečný, prostě vypadal „jako jeden z mnoha dalších“. Jinými slovy, byl příliš řízený svým mamutem.

To samé platí i mezi přáteli a kolegy, lidé řízení svým AH jsou respektovanější a ostatní přitahuji. Ne proto, že bych na nich bylo něco neobyčejně zvláštního, ale protože lidé respektují lidi, kteří mají dostatečně silný charakter a dovedou svého mamuta zkrotit.

Krok 3: Začni být sám sebou

Tenhle příspěvek byl zábavný, dokud se neobjevilo ono „buď sám sebou“. Až do teď to byl zajímavý pohled na to, proč lidem tolik záleží na názorů ostatních, proč je to špatně, jaké problémy ti to může v životě vytvářet a proč není žádný důvod v tom pokračovat. Ale zcela jiná věc je s tím po dočtení tohoto článku skutečně něco udělat. To vyžaduje více než jen reflexi – vyžaduje to odvahu.

toe-in-water

Ale odvahu pro co vlastně? Jak jsme už říkali, být sám sebou sebou nepřináší žádné skutečné nebezpečí. Spíše je to takové náhle uvědomění, které může být takto jednoduché:

Téměř nic z toho, čeho se sociálně bojíš, není ve skutečnosti tak děsivé.

Vstřebáním této myšlenky se tvůj strach zmenší a bez strachu ztrácí mamut část své moci.

medium-mammoth1

Když je mamut oslaben, je možné začít být tím, kým jsi a dokonce začít s několika odvážnými změnami. A až uvidíš, že jsou pro tebe tyto změny vesměs pozitivní s pár negativními následky a že jich nelituješ, posílí to tvoje prozření a posilování tvého Autentického Hlasu se stane návykem. Tvůj mamut právě ztratil schopnost tahat za nitky a je zkrocen.

small-mammoth

Mamut je stále s tebou – vždy s tebou bude – ale nyní jej můžeš snadněji ignorovat nebo jeho rozhodnutí zvrátit, pokud se rozhodne ozvat. Tvůj AH je nyní alfa psem. Můžeš si vychutnávat pocit toho, že tě lidé vidí jako divného, nepatřičného nebo zmateného a společnost se stane tvým čistým plátnem, ne něčím, před čím se budeš klanět a doufat o přijetí.

Tato změna není pro nikoho lehká, ale stojí za to vytrvat. Tvůj Autentický Hlas má jen jeden život – a tvojí prací je postarat se o to, aby měl příležitost jej prožít.

***

Webové stránky Wait But Why se každý týden rozrůstají o nový příspěvek. Každý náš nový článek rozesíláme přes 125,000 lidem v emailové podobě. Zadej svůj email zde a přidáme tě na seznam adresátů (posíláme pouze jeden email týdně). Také můžeš sledovat Wait But Why na Facebooku nebo Twitteru. (pozn. překl.: vše je nepřeloženo a tedy v angličtině)

Jeremy Sherman – Chvála demotivaci

Snažíš se změnit jejich názor, ale nefunguje to. Na každý tvůj argument vytáhnou protiargument. Nikam to nevede. Je čas přestat se hádat, ale nějak prostě nemůžeš odejít.

Nemůžeš se přenést přes ztracenou příležitost, práci, partnera nebo přítele. Jsi motivován k tomu, aby ses je snažil získat nazpět, ale každé tvé gesto dává ještě více najevo, že už jsou pryč. A přesto nemůžeš ta zatracená gesta přestat dělat.

Je skvělé být motivován ke konání správné věci. Je hrozné být motivován ke konání špatné věci. Jelikož se okolnosti mění, bude se měnit i to, co je správné a špatné.

A kromě toho jen odhadujeme, co je správné a špatné. Když změníme náš odhad, změníme i naše chování, motivujeme se ke konání nové správné věci a demotivujeme se od konání staré, podle všeho špatné věci. Bez síly sebedemotivace se nemůžeš s klidem v duši přes něco přenést.

V naši společnosti úspěchu a opěvované motivace je ctnost sebedemotivace poněkud nedoceněna. Motivace zní dobře, demotivace zní špatně. Pleteme si demotivaci se stavem bez motivace, na mělčině, bez větru v plachet. To ale není demotivace. Ta nás zastavuje v našem úsilí dělat něco, co se snažíme udělat.

V naši společnosti úspěchu slyšíme protiargument, často z řad spirituálně založených lidí. Musíme od věcí upustit, k ničemu se nevázat, přestat lpět. Upouštění je demotivující. Ale vzácně nebo vůbec smýšlíme o upouštění jako o strategické demotivaci. Slyšíme o něm jen jako o obecném řešení. Upusť ode všeho.

Jsme zmateni tím, co je lepší, jestli upouštět, nebo být motivován, protože obojí vidíme jako konečně řešení. Vždy buď motivován, vždy ode všeho upouštěj.

Je to stejně prázdná rada jako „Vždy házej“. Házej co? V závislosti na tom co hodíš, se jedná o dobrou, nebo špatnou věc. V závislosti na tom k čemu jsi motivován, se jedná o dobrou, nebo špatnou věc.

Hodně psychologických rad nás mate z toho stejného zatraceného důvodu. Zaměňujeme nástroj za vzorec. Motivace je jen nástroj, nebo přesněji tah, podobně jako tah v šachách. Je vždy dobré táhnout s jezdcem? Samozřejmě že ne. Je vždy dobrým tahem být motivován, dělat vše naplno? Samozřejmě že ne. Záleží na tom, k jaké akci tě tvá motivace vede.

Proč bychom zaměňovali tah za jistý a časem ověřený vzorec? Myslím, že rozhodovat se o tom k jakým činnostem se motivovat a demotivovat je těžké a strašidelné hádání, které může selhat. Raději bychom o tom v našem nitru nebo s ostatními nediskutovali. Raději bychom tuto debatu ukončili vychvalováním tahu, který jsme si zrovna v dané situaci zvolili, jako by to byl vždy ten správný tah.

„No tak, nevzdávej to. Zůstaň motivován!“
„No tak, nelpi na tom. Nech to být a přijmi to!“

Nazývat tahy neutrálními jmény částečně pomáhá. Dva tahy jsou zmíněny přímo zde, motivace a demotivace. Buď opatrný na to, kam pomocí nich směřuješ a budeš se přizpůsobovat rychleji, pracovat produktivněji, dělat více správných věcí a více si to vše užívat.

(originální článek)

Wait But Why – 7 způsobů jak být nesnesitelným na Facebooku

(Originální článek: WaitButWhy.com – 7 Ways To Be Insufferable On Facebook)

Newsfeed

Živě si to pamatuji.

Nový rok 2013.

Příjemně trávím odpoledne, když tu otevřu email a koukám, že mi kamarádka přeposlala něco, co nazývá obzvláště ohavným Facebookovým statusem z její zdi. Napsal jej někdo, komu budeme říkat Daniel. Stálo v něm:

Můj rok 2012 byl nabitýýý. Odešel jsem z mé úžasné práce u NBC a přestěhoval se zpět do Chicaga. Začal jsem randit s mým andílkem, Jaime Hollandovou. Začal jsem s jógou (díky Jake Fishere a Jonah Perlsteinová!). Společně s Matthew Johannsonem jsem vytvořil album. Také jsem vytvořil ještě další album, na které jsem pyšný. Byl jsem na pivu s Owenem Wilsonem a pracoval jsem společně s Willem Ferrellem na úžasném projektu. S Davidem Gregorym jsem měl konverzaci o Barracku Obamovi. Tancoval jsem. Vstoupil jsem do kickballového týmu. Vyhrál jsem pár cen. Pomohl jsem sestře s plánováním její letní dovolené.  Hodně jsem plaval. Trochu jsem hrál golf. Brečel jsem více, než byste si mysleli. Četl jsem Svět podle Garpa. Viděl jsem film Apokalypsa. Cestoval jsem do Miami, abych viděl finále NBA. S Daveym Welchem jsem pil nejlepší pomerančový džus, jaký jsem kdy měl. Tweetoval jsem. Byl jsem na několika úžasných svatbách v New Yorku. Vypil jsem neskutečné množství mléka. Naučil jsem se, jak stavět hrady z písku. Viděl jsem skvělou světelnou show. Viděl jsem hru mezi týmy Angels a Lakers . Zamiloval jsem se do fitness náramku Jawbone Up. Vařil jsem s Jaime. Zahradničil jsem s Jaime. Sledoval jsem Ve jménu vlasti s Jaime. Pral jsem se s Jaime. Hodin jsem se smál s Jaime. Oblíbil jsem si rodinu Jaime. Pracoval jsem na scénáři. Hrál jsem World of Warcraft. Zkoušel jsem improvizační komedii. Hodně jsem hrál na kytaru. Opravdu jsem měl divoký, úžasný rok. Můj ty světe.

Když jsem dočetl, uvědomil jsem si, že má druhá ruka pevně svírala mé čelo a násilně jej mnula. Měl jsem stejný výraz, jako kdyby mě někdo přiměl sledovat živý přenos, kde z lidí pomalu stahují kůži.

Všechno bylo na všem špatně, najednou.

Ale místo toho, abych od té hrůzy odvrátil zrak, ponořil jsem se do ni. Četl jsem znova a znova, fascinován tím, jak může být něco tak agresivně odpudivé.

Přimělo mě to přemýšlet nad tím, co dělá hrozné chování na Facebooku hrozným a proč jiné chování na Facebooku není vůbec otravné. Všechno se to řídí celkem jednoduchým pravidlem:

Facebookový status je otravný, pokud především slouží autorovi a nemá žádnou pozitivní hodnotu pro čtenáře.

Facebook Status Guide - How to Be Unannoying

Abychom to trochu rozvedli, pojďme nejprve definovat statusy, které nejsou otravné.

Aby nebyl Facebookový status otravný, musí být obvykle jednou z těchto dvou věcí:

1) Zajímavý/Informativní

2) Vtipný/Zábavný

Víš proč nejsou zrovna tyto dva druhy statusů otravné? Protože mají pro mě, čtenáře, nějakou hodnotu. Zpříjemňují můj den.

V ideálním případě by byly zajímavé statusy fascinující a originální (nebo by na něco takového odkazovaly) a zábavné statusy by měly být k popukání. Ale vezmu zavděk i mírné zábavnými statusy – ty mají pořád ještě aspoň nějakou hodnotu.

Na druhou stranu, otravné statusy obvykle páchnou jednou nebo více z těchto motivací:

1) Budování image. Autor chce ovlivnit to, jak o něm ostatní smýšlejí.

2) Narcismus. Na autorových myšlenkách, názorech a životním filozofování záleží. Autorův život a osobnost jsou zajímavé samy od sebe a zajímají se jen o sebe.

3) Touha po pozornosti. Autor chce pozornost.

4) Vyvolávání závisti. Autor chce, aby mu lidé záviděli.

5) Osamělost. Autor se cítím osamocen a chce, aby mu Facebook pomohl. Je to nejméně ohavná motivace z pěti – ale vidět osamělého člověka chovajícího se na Facebooku osaměle činí mě a všechny ostatní smutnými. Takže takový člověk v podstatě šíří svůj smutek, což je pěkně hnusné, proto je to na seznamu.

Facebook je zamořen těmito pěti motivacemi. Kromě několika skutečných svatoušků je většina lidí včetně mě vinna z občasného psaní nesmyslů. Je to epidemie.

Podívejme se na nejčastější prohřešky…

7 způsobů jak být nesnesitelným na Facebooku

1) Chlubílek

Chlubení je tak zásadní částí nešťastného chování na Facebooku, že musí být rozděleno do tří podkategorií:

1a) Chlubílek „Koukej na můj život“

brag (life)

Popis: Příspěvek, který popisuje tvůj život jako skvělý, ať už se jedná o velké věci (získal jsi práci snů, získal jsi titul, miluješ svůj nový byt) nebo malé věci (vyrážíš na úžasný výlet, těšíš se na nabitý víkend, jdeš se večer pobavit s přáteli, měl jsi skvělý den).

Příklady:

Hádejte, kdo právě dostal dopis o přijetí do TFA1Team For America – nezisková informace, rekrutuje a vybírá absolventy vysokých škol, kteří mohou učit v chudých oblastech USA, aby se rozvíjeli a stali se z nich budoucí vůdci.!!!
Hawaii!
Jízda autem, baseball a zábavná noc s Davem, Mattem, Paulem a Andym. Miluju tě, soboto.

Hlavní motivace: Budování image (Jsem úspěšný; Jsem šťastný; Mám skvělý sociální život), Vyvolávání závisti

Přinejlepším jsi opravdu nadšen ze svého života a musíš to všem říct a přinejhorším doufáš, že se ostatní budou cítit hůře a budou ti tvůj život závidět. Někde uprostřed této stupnice člověk vypočítavě volí slova, aby průhledně přiměl ostatní k tomu, aby jej viděli v určitém světle.

Buďme optimisté a řekněme, že jsi prostě jen nadšený a potřebuješ se někomu pochlubit. Ale i v tomto případě je dobré sdílet tvé nadšení jen s blízkými přáteli,partnerem a rodinou – a od toho je tady email, sms, telefon nebo osobní rozhovor. Tvůj moment sebeuspokojení je otravný pro všechny, kteří tě příliš dobře neznají, což je většina lidí, která si bude číst tvůj status.

1b) Maskovaný chlubílek

brag (undercover)

Popis: Stejný jako výše, akorát v chabém přestrojení. Zahrnuje všechno skromné chlubení, nepřímé chlubení, chlubení maskované jako stěžování, atd.

Příklady:

Podle všeho teď dávají doktoráty podvodníkům a opilcům. Je skvělé žít v této době!
Toto léto budu cestovat, jen kdyby náhodou někdo věděl o někom, kdo by měl zájem o podnájem SoHo2Small Office Home Office- Byty které mají sloužit současně jako místo k práci a domov. Obvykle se nacházejí v luxusnějších částech světových metropolích a stojí obrovské množství peněz bytu v červnu a srpnu.
Po cestě z práce domů na mě dvakrát hvízdali, dvakrát troubili, a jedno auto téměř způsobilo nehodu, když řidič zpomalil, aby na mě mohl zírat. Občas vážně nesnáším muže.

Hlavní motivace: Budování image, Vyvolávání závisti

Tito lidé jsou aspoň tak sebeuvědomění, že své chlubení do něčeho zabalí. Na druhou stranu mají totožnou motivaci jako hlasití chlubílkové a když se podíváš na uvedené příklady, tak ti v porovnání s nimi přijde první podkategorie téměř milá.

1c) Chlubílek „Jsem ve skvělém vztahu“

brag (relationship)

Popis: Veřejný projev tvých extrémně pozitivních citů vůči tvému partnerovi nebo anekdota naznačující dokonalost tvého vztahu.

Příklady:

Překvapení v podobě výletu do Vermontu na dvě noci v soukromém srubu. Páni, to je prostě můj přítel.
Díky ti, Rachel, za nejlepší rok mého života.
Těším se na deštivou neděli plnou pizzy, her a filmů společně s moji ženou.

Hlavní motivace: Budování image (Jen abys věděl, mám přítele; Jsem v úžasném vztahu), Vyvolávání závisti.

Motivace je v tomto případě naprosto průhledná. Jedinou jinou možností je pokus o posílení tvého vztahu tím, že své pocity vyznáváš velkolepěji než v soukromí. Ale jako vážně? Opravdu do toho musíš zatáhnout všech nás 800, jen proto že nevíš jak se kreativně vyjádřit?

Když takový status píše muž, je jednou ze zábavných možností ta, že to má u své přítelkyně rozházené. Nebo možná přítel kamarádky jeho přítelkyně udělal někdy něco takového a nyní to po něm vyžaduje jeho přítelkyně taky a chová se pasivně agresivně, dokud ten milující status prostě nenapíše.

Faktem je, že je toto chování neomluvitelné, protože když už chceš svým vztahem vytapetovat celý Facebook, můžeš si zvolit jeden z mnoha sociálně přijatelných způsobů – můžeš se vyřádit na společné profilovce a užít si tři samostatné momenty lajků a potlesku v komentářích, když změníš svůj status na „ve vztahu“, „zasnoubený“ a „v manželství“.

2) Tajemný napínatel

cliffhanger

Popis: Příspěvek, který jasně naznačuje, že se v tvém životě děje něco dobrého/špatného, ale neposkytuje žádné další detaily.

Příklady:

A dost! Se vztahy jsem skončila!
Tohle by mohl být velkýýý den…
Za tyto chvíle všechno to úsilí a bolest stojí.
Uhhhhhhh

Hlavní motivace: Touha po pozornosti

Zábavné je sledovat ty nevyhnutelné komentáře a způsob, jakým na ně autor odpoví, pokud tedy vůbec odpoví. Tento proces dále začlení autora do jedné ze čtyř podkategorií.

  • Celebrita: Autor neodpovídá a chová se ke zvědavým přátelům jako k zírajícím fanouškům.
  • Náročná, kolektivní přítelkyně 800 lidí: Autor vše v komentářích vysvětlí, což znamená, že o tom chtěl veřejně mluvit, ale nechtěl to veřejnosti jen tak říct, chtěl, aby se ho na to veřejnost ptala.
  • Týraná hrdinka: Jedná se o něco špatného. Autorka odpoví, ale udržuje tajemství – je nešťastná a „nechce se jí to řešit“.
  • Velice zvláštní princezna: Jedná se o něco vzrušujícího. Autor odpoví, ale udržuje tajemství – je to něco opravdu dobrého – „nemůžu říct co, ale brzy to uvidíte!“ Nyní jsi napjatý a můžeš se zatajeným dechem čekat na tu obrovskou novinu! Tento případ je výjimečný tím, že kombinuje Narcismus, Vyvolávání závisti a Budování image. Je zábavné mít takové osoby ve svém životě!

3) Doslovný update statusu

literal

Popis: Doslovný update statusu něčího obyčejného dne.

Příklady:

Do posilky, pak skupinové čtení
Knedlíky!
Konečně jsem dopsal esej!

Hlavní motivace: Osamělost, Narcismus, Přesvědčení, že update statusu má být doslova update statusu

Dovol mi předvést názorný graf-

Literal Graph

Konečně jsem dopsal esej!“ Dobře… a? Co tím chceš získat? Neupřímnou gratulaci skupiny lidí, kteří nemají zájem o tvé úsilí? Dokončení eseje spadá na grafu do zeleného území, pokud jsi psal nějakou práci několik měsíců, mohlo by to být poblíž vnějšího okraje oranžové zóny. U 90% lidí čtoucí tento status to nebude ani trochu blízko červeného území, což je vše, na čem jim záleží.

Do posilky, pak skupinové čtení. Aha, tak tohle je na nápojovém lístku? Komu to přesně říkáš? Vážně tomu chci přijít na kloub. V nějakém bodě mezi odchodem z práce a příchodem do posilovny jsi měl potřebu vytáhnout mobil a napsat tento status. Poté si ten mobil odložil. Řekni mi, čeho jsi tím dosáhl.

Patří to do modrého teritoria, což znamená že i tvoji matce je to u prdele. Mnoho otravných statusů je daleko od červeného území, ale všechny nějakým způsobem slouží autorovi, což je důvod jejich existence.

Ale informace o tvém denním rozvrhu ti nepomáhají budovat image ani v nikom nevzbudí závist – takže to vypadá na smutnou sestřenici Touhy po pozornosti, Osamělost. Asi je hezké, že Facebook umožňuje osamělému člověku vyprávět ostatním o svém dni. Pokud by tyto statusy jako vedlejší efekt nepřipomínaly fakt, že život je bezvýznamný a všichni jednou zemřeme, nebyly by na tomto seznamu.

Dalším možným vysvětlením je těžký narcismus. Jako kdyby sis myslel, že protože ty jsi ty, tak i ty nejmenší detaily tvého života budou ostatní zajímat. Divná součást života slavné celebrity je ta, že lidé jsou posedlí každou částí jejího života, včetně jejího modrého území. Pokud nejsi slavná celebrita, tak tento problém nemáš, slibuji.

4) Nevysvětlitelně veřejná soukromá zpráva

inexplicably public

Popis: Veřejná konverzace mezi dvěma osobami, která je bezdůvodně veřejná.

Příklady:

Chybíš mi! Kdy zase někam vyrazíme?
Skvělý víkend s Julii Epsteinovou a Emily Rothchildovou. Miluju vás, holky!
Všechny soukromé vtípky.

Hlavní motivace: Budování image, Vyvolávání závisti, Narcismus, Je ti 80 a neuvědomuješ si, že mezi veřejným příspěvkem a soukromou zprávou je rozdíl.

Když teď nebereme v potaz moji babičku, neexistuje žádný dobrý důvod, proč něco takového dělat. Dobrý je klíčové slovo. Existuje mnoho otravných důvodů, proč tohle dělat. Vyjmenujme si je:

  • Chceš vyvolat zdání toho, že jsi cool a společenský a tvůj společenský život se zdá být energetický a zábavný
  • Chceš ukázat světu, jak moc jsi s někým dobrý přítel
  • Chceš přimět lidi k závisti nebo k tomu, aby se cítili špatně za své vlastní životy
  • Chováš se jako kdybys byl na střední a tvá sociální situace by byla pro lidi skutečně důležitá

Jedinou možností, kterou mám rád, je zpráva psaná tak, aby vyvolala závist v konkrétním jedinci, který ji bude číst. Ať už se jedná o ex-partnera nebo kamaráda, kterého někdo nesnášíTento druh zášti je tak extrémní, že překračuje meze a stává se úžasným.

5) Nenadálý oscarovský projev

oscar speech

Popis: Výlev lásky z neznámého důvodu bez specifikovaného příjemce.

Příklad: Chci jen říct, jak vděčný jsem za všechny z vás, kteří jste se dotkli mého života. Vaše podpora pro mě znamená vše a bez vás bych se v minulém roce nemohl přes mnoho věcí dostat!

Hlavní motivace: Touha po pozornosti

Odmítám věřit tomu, že cítíš skutečnou lásku k tvým 800 Facebookovým přátelům. A pokud pociťuješ náhlé emoce k tvým nejlepším přátelům a rodině, je veřejný status opravdu způsob, jakým bys je vyjádřil? Nebylo by daleko osobitější a upřímnější dané lidi kontaktovat emailem nebo textovou zprávou? Ale to není relevantní, protože se to neděje.

Co se skutečně děje je situace, kterou lze vyjádřit jako „Hej všichni! Jsem tady! Obejměte mě!“ Víš, že nevyhnutelnou odpovědí na takový status, nehledě na to, kdo jsi, budou tucty lajkových objetí a komentářových potřesení rukou. A nepotřebuješ tak trochu více pozornosti, než si myslíš? Při psaní takového příspěvku necítíš lásku – cítíš potřebu být milován.

Během Díkuvzdání a o Vánocích je toto chování aspoň trochu přijatelné jako součást obrovského kolektivního skupinového objetí. Pokud otevřeš Facebook na den díkuvzdání, budeš zavalen stovkami nenadálých oscarovských projevů. (Bez těch bych se taky obešel, jestli tě to zajímá.)

6) Neskutečně očividný názor

obvious combined

Popis: Když se stane něco velkého, je to příspěvek, který opakuje to, co jsi slyšel už tisíckrát.

Příklady:

Hluboce soucítím s Egyptským lidem, který bojuje za svoji svobodu. Každý má právo na svobodu a modlím se, aby uspěli.
Mé myšlenky a modlitby směřují k rodinám v Newtownu po této hrůzné tragédii. Nemám slov, abych mohla vyjádřit můj smutek pro ty, kteří přišli o dítě.
Jsem zklamaný z některých změn učiněných během Obamova prvního období, ale jsem rád, že byl opět zvolen a vkládám naděje do jeho druhého období.

Hlavní motivace: Narcismus, Budování image (Jsem člověk, který má nějaký názor nebo reakci; Jsem dospělý a umím říkat dospělé věci).

Tyhle statusy jsou otravné, protože A) neříkáš nic ani vzdáleně originálního či zajímavého k události, o které nás už přehnaně informují média, a B) upoutáváš tak v případě velké a často tragické události alespoň částečně pozornost na sebe. Smutek, který cítíš v souvislosti s masakrem dětí vážně není zásadní a nepotřebuješ nám popisovat, jak daná událost vypadá z tvé perspektivy. Pokud si chci dát k nějaké tragédii jako přílohu narcismus, přečtu si prostě tweety celebrit.

7) Krok vstříc osvícení

enlightenment

Popis: Nevyžádaný kousek moudrosti.

Příklady:

„Mír pochází zevnitř. Nepátrej po něm venku.“ ~ Buddha
Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. ~ Přísloví 3:5-6
Nevím, proč všichni tolik mluví o Novém roce a o tom, jak se v příštím roce změní. Pokud se chceš zlepšovat, nemělo by záležet na tom, který je den v roce… Já? Já budu zítra tím samým člověkem, kterým jsem dnes.

Hlavní motivace: Budování image, Narcismus

Ach, kde začít.

Zaprvé, ujasněme si, že statusy typu Krok vstříc osvícení nejsou skromné jen proto, že cituješ někoho jiného. Dáváš najevo jasnou zprávu – „Ach, ahoj mí Facebookoví přátelé. Já jsem ten, kdo zná tajemství života – dovolte mi je vás naučit, ať také můžete jednoho dne nalézt osvícení.“

Zadruhé, víš co lidi inspiruje? Když dosáhneš něčeho neuvěřitelného a jsi příkladem a inspirací pro ostatní. Aby jen tvá samotná slova byla inspirativní, musíš být buď nadaným řečníkem, nebo spisovatelem, který má skutečně originální myšlenky – a oba víme, že nejsi ani jedno. Takže považovat se za někoho inspirativního jen proto, že sdílíš profláklé citáty, je… nápadně narcistické. Předpokládáš, že jsi inspirativní jen proto, že jsi sám sebou.

Zatřetí, přejděme k tvému skutečnému motivu – Budování image. Chceš, aby lidé obdivovali tvoji osvícenost a spirituální cestu.

***

Příspěvek našeho přítele Daniela byl skutečným výkonem – jedním prostým odstavcem zranil moji duši a zakomponoval do svého statusu téměr každý otravný typ motivace, o kterých jsme mluvili výše. Nicméně zajímavé je, že kdyby ses podíval pod jeho příspěvek, viděl bys pouze lajky a pár přátelských komentářů.

A přesně proto nesnesitelné chování na Facebooku nikdy nezmizí – není na něm žádné tlačítko pro „to se mi nelíbí“, protočení očí nebo vztyčení prostředníku. Navíc je nezdvořilé chovat se v komentářích pod příspěvkem jako příliš velký hajzl. Takže otravně statusy jsou pozitivně odměňovány a jejich autoři nemají dostatek sebereflexe, aby si uvědomili, že pravidelně snižují kvalitu života všech svých přátel.

Důležitějším bodem je, že vlastnosti otravných statusů jsou odrazem normálních lidských vlastností – všichni se potřebujeme občas někomu pochlubit, všichni občas máme své slabé chvilky, kdy potřebujeme pozornost nebo se cítíme osaměle a všichni máme jisté ošklivé vlastnosti, které se dříve nebo později projeví.

A přesně proto máš ve svém životě lidi, kteří tě mají rádi.

Daniel a ostatní si neuvědomují jeden fakt – pokud máš 800 přátel na Facebooku, tak tě má rádo asi 10 až 15 z nich. Někoho obzvláště milého může mít rádo takových 30 lidí. Takže něco mezi 1-4 %. To znamená, že 96-99 % tvých Facebookových přátel tě NEMILUJE.

Lidé, kteří tě nemilují, se příliš nezajímají o tebe ani tvůj den, pravděpodobně ti ani nějak zvlášť nefandí a zcela určitě nechtějí vidět tvé nejhorší vlastnosti. A tvé statusy, které ti slouží emočně nebo egoisticky, by se jim opravdu neměly zobrazovat – prostě ne.

Fajn, musím jít. Do posilky, pak na večeři, domů a do postele.

***

Webové stránky Wait But Why se každý týden rozrůstají o nový příspěvek. Každý náš nový článek rozesíláme přes 125,000 lidem v emailové podobě. Zadej svůj email zde a přidáme tě na seznam adresátů (posíláme pouze jeden email týdně). Také můžeš sledovat Wait But Why na Facebooku nebo Twitteru. (pozn. překl.: vše je nepřeloženo a tedy v angličtině)

 

Poznámky pod čarou   [ + ]

Steve Pavlina – Jak si udržet perspektivu když máš vážně, vážně velký problém

Když v životě narazíš na zdánlivě vážný (ale velice běžný) problém, můžeš mít tendenci jej zveličovat a vidět jako zásadní překážku, která ti brání v pohybu vpřed. Sociální podmiňování nás učí, že přijít o někoho blízkého, rozvést se nebo si nechat diagnostikovat rakovinu jsou velké, život ničící problémy. Zobrazit více